Josef Áža Neužil je nejen kronikářem třeboňské házené
Házená se v Třeboni hraje téměř sto let. O historii tohoto sportu ve městě ví hodně čtyřiasedmdesátiletý Josef „Áža“ Neužil, jenž se doposud stará o házenkářskou kroniku místní Jiskry.
Kdy jste začal s kronikou házené v Třeboni?
O historii třeboňské házené jsem sepsal závěrečnou práci při plnění trenérské licence před dvaačtyřiceti lety. Pak jsme z ní s Karlem Budínem zpracovali kroniku na webové stránky. Po jeho úmrtí jsem v ní pokračoval sám a je k vyjetí při zadání na netu. Je velmi obsáhlá, má několik desítek dílů, velké množství shlédnutí. Ve stručnosti lze začátek datovat bezprostředně po první světové válce. Obsahuje stovky jmen a příběhů.
Odkdy je s třeboňskou házenou spojeno jméno Josef Neužil?
Také já, jako snad každý třeboňský kluk, jsem začal hrát českou házenou při školních turnajích. Říkalo se jim.Benjamínky. Na Tyršáku na ně chodilo ohromné množství diváků. Hrálo se v kategoriích od prvňáků, mně tehdy bylo šest roků.
S příjmením Neužil je spojena přezdívka Áža. Jak vznikla?
Ani nevím, jestli se hodí publikovat poněkud lechtivý vznik této přezdívky. Ale budiž. Prostě jednou po tréninku a společném koupání ve Zlaté stoce na mě Pepa Švec, který pak se mnou přes žáčky a dorostence šel až do mužů, zavolal, že mám malinkýho ážíčka. No, a už mi to zůstalo. Přezdívka se později přenesla na oba mé syny a tří vnuky. Problém je v tom, že když jsme někdy společně, tak je nějak přeážováno.
Na jakém postu jste hrával?
V národní házené byli tři útočníci, tři obránci a brankář. Byl jsem vždy útočník, a protože pravák, tak na levé straně útoku. Po přechodu na mezinárodní házenou jsem tudíž automaticky hrál levé křídlo. Když ale do družstva přišli lepší praváci než já, jako třeba Ruda Šulc, legenda plzeňské házené, nebo Pepík Čuta Průša, tak jsem přešel na pravé křídlo a vymyslel střelbu s výklonem na otevření si střeleckého úhlu. Bude to znít jako chlubení, ovšem při jednom prvomájovém střetnutí s Duklou Praha se mi takhle podařilo dát několik branek Jirkovi Víchovi a ten se potom ptal na to, jak se jmenuje ten výklonka. Zádrhel byl v tom, že po pádech na škváře a později na asfaltu jsem byl ze všech nejodřenější. Nejhůř se hojil malíček levé ruky, na kterou jsem dopadal.
Kterými úspěchy se můžete pochlubit?
Nešlo o nějaké významné úspěchy. Historické bylo vítězství ve druhé lize, kdy jsme hráli kvalifikaci do nejvyšší československé soutěže. V Náchodě nám postup nevyšel. Až později bylo možné ventilovat, že kdybychom tehdy jednomu ze sudích dali pětistovku, tak jsme uspěli. Ale s tímhle vědomím bychom hrát nemohli. Krásné dva roky jsem prožil v Dukle Písek, tehdy jako záložním týmu pražské Dukly. Když už jsme byli pro Třeboň přestárlí, tak jsme společně s Honzou Koutkem, Pepou Vyhnalem a Honzou Kadlecem pomáhali v Českých Budějovicích ve výborné partě. Jsme tam pravidelně zváni k významným událostem. Za svůj největší úspěch považuji druhé místo coby trenéra žákovského týmu na přeboru České republiky v Uničově a pak rovněž stříbro na přeboru Československa v Náchodě. Tam mě zase překvapilo, že někteří kluci ze Slovenska se už holili.
Úspěchy třeboňské staré gardy jste ale zcela zatajil.
To je fakt, že ty největší úspěchy jsem jako hráč paradoxně zažil až v rozmezí svých čtyřiceti až padesáti let. To jsme dali v Třeboni dali dohromady, která uplatňovala spíše chytrost přenesenou ještě z národní házené. Nacvičenými signály, kombinační překvapivou rychlou hrou z ruky, pohyblivou obranou s výbornými gólmany jsme překonávali moderní trend dvoumetrových sloupů se systémem bum, prásk, povalit, přizabít. Vyhrávali jsme tehdy všechny turnaje starých gard, na nichž hrála i bývalá ligová družstva s legendárními reprezentanty. Mnohdy jsme ale museli chvatně odjíždět, protože někteří habáni nemohli unést pokoření, které jim připravili třeboňští trpaslíci.
Stal jste se i rozhodčím?
Když jsem získal trenérskou licenci, tak automaticky k ní jsem absolvoval rozhodcovský kurs a pak pravidelně obnovoval oprávnění. Pískal jsem jenom krajské soutěže, když mi to čas dovolil. Skončil jsem před třemi roky, protože jsem už stále se měnícím pravidlům přestal rozumět. Dál jsem však pomáhal, pokud byl zájem, trénováním různých kategorií.“
Jak vypadá rodová hierarchie Neužilů v historii házené u Světa?
Máme dva syny. Staršímu Martinovi je padesát. Trénoval jsem ho jako žáčka a nejvíc cepoval. Měl štěstí, že později přešel k jiným trenérům. Z třeboňských mužů šel na vojnu do rokycanské Dukly. Po návratu a revoluci začal podnikat a na sport mu nezbyl čas. Zahráli jsme si spolu na turnajích starých pánů. Hrával střední spojku, levé křídlo i na pivotu. Je malý jako já, takže ve vrcholové házené neměl šanci. Jeho syn Kuba je sice také malý, ale rychlý a má výhodu levačky. Myslím, že se dobře zabydlel v současném třeboňském týmu. Jako dorostenec vypomáhal také v Sezimově Ústí a prošel několika výběry.
Mladšímu Tomášovi je šestačtyřicet. Ten naopak docela narostl a měl naběhnuto na kariéru ve Vrcholovém středisku mládeže v Plzni. V žákovské a dorostenecké kategorii byl několikrát jako levá spojka nejlepším střelcem. Zranění kolena mu však všechno zhatilo. Teď se věnuje silovým disciplínám. Jeho syn Tomáš je v osmnácti létech gólmanem mužského týmu. Rovněž pomáhal v Sezimáku a byl členem krajského výběru. Mladší Filip, jedenáctiletý leváček, začal s házenou nejdříve ze všech. Prožívá ji také ze všech nejvíc, z čehož čiší i nežádoucí vznětlivost. Dohadujeme se po kom, že to dítě asi je.
Jak jste v současnosti zapojen do dění v třeboňské házené?
Aktivně působím jako zapisovatel při utkáních, pokouším se i o komentování některých situací, dělám statistiky a doplňuji kroniku.
Kterou vaši vzpomínka z házené považujete za nejhezčí?
Je jich opravdu hodně. Dokonce si myslím, že my, kteří jsme hráli na nižší úrovni, jsme nebyli tolik svázáni různými zákulisními machinacemi, kterých jsme často svědci ve vrcholovém sportu. Více jsme si vše užívali, rodiny se scházely, manželky se nehádaly, shodly se i v názorech na nás, prostě pohoda. Je dobré také uvést, že dnes by asi nebylo možné dělat dva sporty najednou. My jsme ale v zimní přestávce všichni hráli i hokejovou soutěž. A někdy i s ještě větším zanícením než házenou.“
Co vím, tak kromě házené toho stíháte dost, pochlubte se.
Kdo mne zná, říká mi, že se diví, co všechno vydržím. Jsem už deset let v důchodu. Čtyřicet roků jsem v různých funkcích sloužil u Celní správy v Českých Budějovicích. Do práce jsem jezdil na kole, za rok jsem najezdil přes deset tisíc kilometrům. Teď už je to našlapu asi jen polovinu. Každé ráno obejdu nebo oběhnu s činkami v rukách lázeňskou Auroru a rozhlédnu se z nejvyššího patra výtahu na krásnou Třeboň. Manželka mi pak sděluje, co se o mně dozvídá od známých. Také jsem se nechal přemluvit do komunální politiky v Třeboni a už jsem tam čtyři volební období jako radní. Každý den projdu město, sleduji názorovou hladinu a jako Pepek Vyskoč ze Švejka radu informuji.
Prý jste jako oddávající velmi neortodoxní, je to pravda?
Oddávám v takovém odlehčeném stylu, rozkřiklo se to. Věřím avšak, že tím nenarušuji slavnostní ráz a atmosféru aktu. Svatby probíhají na různých místech Třeboně a okolí, třeba u rybníků. Neskloňuji tolik ty významné samozřejmé pojmy jako lásku, věrnost, štěstí. Snažím se je ale spojovat s běžnými denními činnostmi, třeba právě se sportem. Dělá mi dobře, když se svatebčané smějí a tleskají. Oddal jsem tak i řadu házenkářů a jejich fandů. Chodí a jezdí mi ukazovat své potomky. Rád bych se tak dožil i svateb Kuby a Toma.
Autor: Roman Pišný / HNB
Foto: Archiv Josefa Neužila
