Rozhovor HNB - Alexandra Nascimento, nejlepší hráčka světa roku 2012

Memoriál Tomáše Jakubča v Michalovcích, který se konal v průběhu druhého srpnového víkendu, přinesl divákům nejen pohled na kvalitní evropské týmy a házenou. Velkým lákadlem se stala i účast hráček, které se v minulosti staly vítězkami ankety Mezinárodní házenkářské federace IHF o nejlepší hráčku světa, a to Francouzky Allison Pineau (pro rok 2009) a zejména nejlepší házenkářky světa roku 2012 a úřadující mistryně světa, Brazilky Alexandry Nascimento.

V nabitém programu turnaje si třiatřicetiletá Alexandra udělala čas i na rozhovor, který ochotně poskytla pro čtenáře HNB a slovenského deníku Šport.

Alexandro, jak ses dostala k házené? V minulosti ses prý věnovala fotbalu, atletice a dalším sportům…

„Můj otec Suemar Jorge do Nascimento byl profesionálním fotbalistou, jeden rok hrál dokonce i za tým FC Santos, no a mám staršího bratra, který hrál také fotbal, a kterému se otec pochopitelně dost věnoval. Tak jsem také chtěla zaujmout a zkoušela jsem různé sporty a v deseti letech jsem se dostala k házené. Moc se mi zalíbila, mohla jsem zde běhat, faulovat a byla velmi dynamická, proto jsem u ní už zůstala.“

A nakonec jsi to dotáhla až na nejlepší házenkářku světa roku 2012. Jsi první Brazilkou s tímto titulem, vážíš si toho o to víc?

„Samozřejmě. V Brazílii je sportem číslo jedna fotbal a získat takové ocenění i v jiném sportu je o to vzácnější, a tím víc, že jsem ho získala jako pravé křídlo, což také není úplně zvykem. A když k tomu přidám ještě to, že jsme rok po tom vyhráli Mistrovství světa v Srbsku…“

 

Paradoxně jsi v roce 2012, kdy jsi byla oceněna, nezískala na mezinárodní scéně žádnou klubovou nebo reprezentační trofej. Překvapilo tě to ocenění?

„Já jsem na sobě zvyklá velmi tvrdě pracovat. Hrála jsem v rakouském Hypu a díky Gunnarovi Prokopovi (pozn.red. tehdejší trenér Hypö Niederösterreich) jsem se naučila velmi moc. Zkušený trenér od nás vyžadoval neustále stoprocentní nasazení a výkon, takže pro mne to byla velká a náročná škola. Bylo to však nevyhnutelné a jak je vidět, tak to přineslo i individuální ocenění. Po Gunnarovi přišel do Hypa András Nemeth (pozn.red. současný trenér národního týmu Maďarska), který mi také velmi pomohl.“

Ocenění jsi převzala v lednu 2013 po finálovém zápase MS házenkářů Španělsko – Dánsko. Dají se popsat Tvé pocity?

„No bylo to něco úžasného. Nechtěla jsem být při této příležitosti sama, a proto jsem požádala svého manžela, aby tam zůstal se mnou. Tým Chile sice již vypadl dříve, ale poprosila jsem ho, aby zůstal. Velmi mi také pomohlo, že jsem se lépe poznala s Francouzem Danielem Narcissem, který přebíral cenu v mužské kategorii. Oba se domluvíme německy, a tak jsme se mohli na hotelu a potom v lóži, kde jsme společně sledovali finále, bavit a byla jsem díky tomu i ne tak ve stresu. Atmosféra finále byla vynikající, Španělé hráli výborně, a mě začalo docházet, že budu muset jít dolů přebírat cenu, až tak zhruba dvě minuty před koncem zápasu. Až tehdy mi naskočila husí kůže a řekla jsem si – Můj ty Bože.“ J

Rok 2013 jsi zahájila převzetím individuální ceny, na konci roku jsi potom brala zlatou medaili z Mistrovství světa v Srbsku. Byl to obrovský úspěch pro Brazílii. Od roku 1957 braly medaile, kromě jednoho zlata a bronzu pro Jižní Koreu a vašeho zlata, pouze evropské týmy. Pomýšleli jste před turnajem tak vysoko?

„Ne, určitě jsme na zlato nemysleli, ale náš trenér věděl, že má k dispozici zkušený tým, který by mohl něco dokázat. Bylo v něm dost hráček, které hrály v Evropě, především v rakouském Hypu. Každoročně jsme získávali zkušenosti a ty jsme zúročili právě v Srbsku. V koutku duše jsme doufali, že se dostaneme do boje o medaile, najednou jsme začali vyhrávat zápas od zápasu, a sami jsme z toho byli překvapení, co se to děje. Když jsme se dostali do finále, byl to nejlepší den v mém životě.“

Ve finále jste porazili Srbsko o dvě branky, stejně jako pár dnů před tím v základní skupině. Bylo finále to nejtěžší utkání na turnaji, anebo jím byl třeba postup ze čtvrtfinále přes Maďarsko, které jste vyřadili až po prodloužení?

„Oba zápasy s domácím Srbskem byly těžké, ale stále mám před očima jako nejtěžší právě ten souboj s Maďarkami. Byl to vyrovnaný duel a šlo v něm o hodně. Bylo to možná takové předčasné finále.“

Alexandra Nascimento

Celým jménem Alendra Priscila do Nascimento se narodila 16. září 1981 v Limeiře, v brazilském státě Sao Paolo. Měří 179 cm a váží 67 kg. Je levačka a hraje na pravém křídle.

V roce 2003 přišla z Brazílie do rakouského Hypo Niederösterreich, se kterým získala 11 rakouských titulů a 11 rakouských pohárů po sobě. Na mezinárodní scéně vyhrála v roce 2013 Pohár vítězů pohárů a hrála v roce 2008 ve finále Ligy mistyň. V roce 2014 přestoupila do rumunského HCM Baia Mare. S Brazílií je mistryní světa z roku 2013 a čtyřnásobnou vítězkou Panamerických her. Startovala na třech olympijských hrách, přičemž v Londýně 2012 byla v All-stars teamu. Je vdaná za chilského házenkářského reprezentanta Patricia Martíneze, který hrál v minulé sezóně za Baia Mare, se kterou získal rumunský titul a poté ukončil svou profesionální kariéru.

Nakonec tedy přišel velký finálový den. Zápas proti Srbsku sledovalo v bělehradské Kombak aréně téměř dvacet tisíc diváků. Hrála jsi už někdy před takovou návštěvou?

„Když jsme hráli semifinále, měli jsme první z nich a tak jsme potom jen čekali, zda naše soupeřky ve finále budou domácí Srbky, anebo olympijské vítězky Norky. Co by bylo lepší? Nakonec to byly Srbky. Těsně před finále jsme mezi sebou už téměř nemluvili, soustředili jsme se na sebe a na finále. Nikdo nemluvil nahlas o zlatě, ale každý si uvědomoval, jaká je to šance a proč to nedotáhnout až k titulu, když už jsme tak daleko. Když jsme vstoupili do haly, tak jsme s otevřenými ústy mohli jen říct: ó můj Bože! Fanoušci vytvořili domácím fantastickou atmosféru. My jsme věděli, že podpora hlediště není na naší straně, postavili jsme se doprostřed, objali jsme se a řekli jsme si, že jsme tu sice samotné, ale doma máme rodiny, přátele a fanoušky, kteří fandí. Nevšímejme si okolí a koncentrujme se jen na svůj výkon.“

Tento rok v prosinci budete v Dánsku obhajovat světový titul. V Dánsku je házená velmi populární a bude to určitě opět turnaj se skvělou atmosférou. Je v silách Brazílie zopakovat ten velký úspěch?

„Určitě není potřeba zdůrazňovat, že pro nás bude tento turnaj daleko těžší než ten poslední v Srbsku. Leží na nás teď již určitá zodpovědnost a spolu s trenéry si uvědomujeme, že budeme pod větším drobnohledem a všechny týmy se na nás budou chtít vytáhnout. Bez ohledu na to, chceme obhájit titul a k tomu nám pomůže i dobrá příprava.“

Na Olympijských hrách Brazílie ještě žádného úspěchu nedosáhla, až byla na posledních čtyřech, její maximum je postup v Londýně 2012 do čtvrtfinále. Tam jste tehdy velmi smolně prohráli s Norskem 19:21, ač jste ještě ve 40. minutě zápasu vedli 15:9. Norky se nakonec staly olympijskými vítězkami. Co se přihodilo?

„První poločas jsme hráli úžasně. Nevím, co se stalo po přestávce, jestli došlo k určitému uspokojení, vedli jsme totiž jednu chvíli již o deset, opravdu nevím, prostě přišel nepochopitelný výpadek. Všichni se nás po zápase ptali, co se stalo, stejně jako ty. No, možná se to i dalo čekat, protože Brazílie neměla s takovými zápasy zkušenosti a naopak Norky jsou v tomto ohledu neskutečné. Díky obrovské zkušenosti a sebevědomí jsou schopné si říct, že desetigólová ztráta nic neznamená a pomalu se vracet do zápasu.“

Příští rok vás čeká olympiáda v Brazílii. Bude domácí prostředí velkou výhodou?

„Těžko říct. Pozitivní určitě bude, že nám diváci vytvoří skvělou kulisu a budou nás hnát za první olympijskou medailí. Na druhé straně si uvědomujeme, že v hale budou naši nejbližší a přátelé a tento moment může ovlivnit myšlení. Všechny věříme, že domácí prostředí bude pro nás mít hlavně pozitivní přínos. Už teď pracujeme s psycholožkou, která se tu přílišnou zodpovědnost snaží odbourat.“

Už jsi přemýšlela nad tím, co bude po olympiádě v Riu? Nechystáš se založit rodinu?

„Pro mne je to těžká otázka, protože se momentálně cítím velmi dobře, je mi 33 let a miluji hrát házenou. Samozřejmě manžel už na mne trochu tlačí. Po mistrovství světa a olympiádě je v plánu se o dítě začít pokoušet, nebudeme se ale zbytečně nějak stresovat a tlačit na pilu. Budu hrát házenou, a když vše vyjde, vrátím se potom po házené znovu, třeba už ne na takové úrovni.“

Již čtyři roky jsi provdána za chilského házenkáře Patricia Martinéze. Mluvíte doma i o něčem jiném než o házené?

„Smích…Když jsem působila v Hypu, přišel za mnou jednou manžel a zeptal se mne, zda chci být nejlepší házenkářkou světa. Řekla jsem mu, že to není možné a on řekl, že je. Velmi mi pomohl v pohledu na házenou a myšlení. Také hraje na křídle a je také levák. Takže o házené se doma bavíme, ale když přijdu po zápase domů, tak už o zápase nepadne ani slovo.“

Máš 11 titulů mistryně země, kde jsi hrála, 11 národních pohárů a 11 zlatých medailí s Brazílií z různých akcí, neměla bys nosit na dresu také číslo 11? :-)

„Smích… Ne, ne. To jsem si vůbec neuvědomila, ale určitě nic nebudu měnit na své trojce, kterou nosím v klubu i v reprezentaci.“

Tvým vzorem je basketbalista Michael Jordan, proč ne nikdo z házené?

„Je to tak už od dětství. Když jsme s rodinou sledovali zápasy NBA, byl Michael Jordan vždy úžasný.  Měl rád svůj sport, měl talent do Boha, skvělý výskok, přímo létal ve vzduchu a to všechno pro mne bylo velmi vzrušující, a tehdy jsem ještě tolik neinklinovala k házené, tak proto.“

 

Pro HNB: Jiří Opava

Za spolupráce: Tomáš Petro (Denník Šport)

Foto: Pavel Válek, Štefan Madaras a fb profil Alexandry Nascimento