Nechceme peníze, potřebují hlavně jídlo: Házenkář pomáhá svému strýci a rodinám přímo na Ukrajině

Ze dne na den se otočil život milionům lidí žijících nejen na Ukrajině, ale po celém světě. Válka vyprovokovaná ruským prezidentem Vladimirem Putinem se dotýká také obyvatel České republiky, obzvláště pak těch, kteří do středu Evropy zamířili za prací a novým životem právě z Ukrajiny. Teď je většina z nich ochotna pomoci jakýmkoliv způsobem svým přátelům a příbuzným, kteří se nedobrovolně a nespravedlivě ocitli na bitevním poli.

Alexandr Drohobeckyj je házenkář západočeských Šťáhlav původem z Ukrajiny. Svému týmu pomáhá v této sezóně vybojovat postup do 1. ligy, ke kterému má se spoluhráči dobře vykročeno. Jakmile sundá dres, oblékne se do uniformy svého zaměstnavatele, Zdravotnické záchranné služby Plzeňského kraje a znovu pomáhá, tentokrát zachraňovat životy. Nyní potřebuje pomoci jeho rodina, která na západě Ukrajiny ubytovává lidi zasažené válkou. Podobných příběhů se přitom po celé republice a v házenkářském prostředí odehrává desítky…

Alexandr společně se svým bratrem Vitalijem, jenž je rovněž aktivním hráčem a fanouškem házené a fotbalu, v posledních dnech shání vše potřebné pro svého strýce, jenž na jejich rodné Ukrajině žije a v současné době poskytuje zázemí pro více než stovku lidí, kteří prchají z válečné zóny.

"Pocházíme ze Zakarpatské Ukrajiny, oblast na západě země, z vesnice Ardanovo, které leží přibližně třicet kilometrů od velkého města Mukačevo. Vyrůstal jsem tam do svých pěti let, než mamka začala pracovat v České republice, kam si nám následně vzala. Začal jsem tedy tady chodit do školky, bratr nastoupil do čtvrté třídy. Bydleli jsme ve Šťáhlavech, kde jsem začal v první třídě hrát házenou,“ popisuje na úvod rozhovoru Alexandr.

Kdo z vaší rodiny zůstal na Ukrajině a dodnes tam žije?

Když jsme odjížděli, měli jsme tam babičku s dědou, kteří se o nás také starali, ale nyní již nežijí. Naposledy jsme byli na Ukrajině letos v lednu na pohřbu. Zůstali tam také naši dva strýcové, bratři naší mamky, kteří žijí v městečku Polyana. Starší z nich tam dělá starostu místních vesnic, které pod něho spadají.

Váš strýc nyní pomáhá ubytovat rodiny prchající z válečné zóny, kde a jak jim nabízí azyl?

Ve městě byla stará škola, která se celá předělala, renovovala, udělalo se tam skvělé zázemí. Myšlenkou bylo vytvořit sportovní areál pro sportovce, což se podařilo, jezdili tam mládežnické výběry a reprezentace Ukrajiny ve fotbale, ve volejbale… Zázemí tam je skvělé, je tam tělocvična, sauna, posilovna, k tomu samozřejmě jídelna, byty. Právě ty pokoje nyní slouží k ubytování lidí, především rodin otců, kteří válčí v Kyjevě a dalších válečných zónách. Snaží se tam o ně teď postarat.

V okolích vesnicích žilo před válkou dohromady přibližně tři tisíce obyvatel, jenže teď se tam začínají shromažďovat ‚uprchlíci‘, kteří třeba nemají možnost jít dál do Evropy. Ti jsou nyní tam.

Jste s rodinou v kontaktu, bavíte se s nimi o situaci a o tom, jak to vypadá přímo na místě?

Každý den. Voláme si přes messenger, abychom se mohli i vidět, mluvíme o tom. Před pár dny jsme to ještě nikdo nečekali, takže to byly klidné telefonáty. Teď už ale spolu s nimi vnímáme ten tlak, je to tam den ode dne napjatější, boje se přesouvají blíže k nim. Ve čtvrtek ráno, když to vypuklo, o tom v podstatě nevěděli, dozvídali se to až z médií. Teď už se to k nim ale blíží také a navíc přicházejí další a další lidé.

Vy jste se rozhodli se svojí rodinou v Česku, že pomůžete svému strýci, jak to probíhá a co vůbec můžete udělat?

Bavili jsme se s celou naší rodinou, co bychom mohli podniknout. V neděli ránou jsme měli konzultaci se strejdou a dozvěděli jsme se, že těch lidí tam přibývá čím dál tím více. Je tam problém s potravinami. Už to nefunguje jako v Česku, že si můžeš jít věci koupit do obchodu. Na Ukrajině všechny obchody příšerně zdražují, některé ani neotevírají nebo vůbec nemají sortiment, jelikož jim ho nemá kdo vozit. Přitom ta spotřeba především jídla je tam obrovská. Nechtějí peníze, ty jim nepomůžou, potřebují věci, kterými oblečou a nakrmí všechny, kteří tam přichází…

Byli jsme požádáni, jestli bychom nemohli sehnat nějaké jídlo, které bychom jim tam dopravili. Měli jsme jasno o tom, že pomůžeme. Zde dne na den, spíše z hodiny na hodinu jsme tedy začali shánět, co jen to šlo a oslovili jsme přátele a známé, jestli by se taky nezapojili. Začalo nám pomáhat strašně lidí. Všichni nám začali vozit potraviny, které nyní skladujeme u bratra v hospodě a ve středu ráno to chceme odvézt. Nechceme od nikoho žádné peníze, chceme jen to, co opravdu na Ukrajině potřebují a vydrží jim to, takže deky, spacáky, trvanlivé potraviny.

Jak to potom chcete všechno převézt na místo určení?

Nemáme možnost jet přímo na Ukrajinu, nepustí nás tam, ale máme auta a jsme připravení to odřídit až na hranici s Maďarskem. Jsme domluvení, že na té maďarské straně si to předáme, je tam jeden přechod, který není tolik vytížený, nejsou tam takové fronty. My dáme na místě vědět strejdovi, že jsme připravení a oni vyšlou auta, která pak všechny věci odvezou na místo určení. Nám strašně pomáhá to, že víme, kde všechno to jídlo skončí a víme, že je to tam opravdu potřeba. Myslím si, že je to správná věc a moc děkuji všem, kteří se rozhodli nám pomoci.

Pociťuješ, že se tě to osobně týká více, než jiných lidí v Česku?

Rozhodně. Já už mám sice české občanství, Ukrajina je ale stále moje rodná zem, vždycky jsem k ní měl blízko a nestyděl jsem se za to, že jsem z Ukrajiny. Mám k té zemi úctu, respekt, mamka nás tam vozila jako děti za prarodičemi, za příbuznými, trávili jsme tam přes léto třeba měsíc v kuse. Teď už to nešlo tak často, od té doby, co s bráchou pracujeme. Byli jsme ale pořád v kontaktu, občas přijeli příbuzní za námi, pak my za nimi.

Doufám, že odpověď ne, ale zeptám se, víš o někom ze svých známým, kdo se stal obětí války?

Naštěstí ne. Zatím jsem neslyšel od nikoho, koho znám, že by se někdo stal přímo obětí toho konfliktu. Za to jsem rád a doufám, že takovou zprávu ani neuslyším. Pořád se to tam stupňuje, tak uvidíme, co bude, ale takové zprávy nechce slyšet nikdo.

Máš na srdci něco, co bys rád házenkářskému prostředí sdělit?

Asi všichni víme, co se tam děje. My to máme přímo od těch lidí, od našich příbuzných, takže je to o to intenzivnější. Věřím, že kdo chce pomoci, tak vždycky nějak pomůže. Sám jsem viděl napříč sporty, včetně házené, spousty pozitivních reakcí a gest. Momentálně nemám nic, co bych chtěl vzkázat, chci jen, aby to skončilo a přestali zbytečně umírat lidi, děti, kteří za nic nemůžou. Ať se nic podobného neděje v České republice, kde vidím velkou podporu a pomoc Ukrajině. V hlavě toho mám spousty, každý se mě na to ptá, je nepříjemné řešit takovou situaci. Chci hlavně poděkovat všem, kdo pomáhá.

Zdroj: HNB