Mistrovské střípky z Kataru aneb šampionát pohledem fanouška

Ve svém prvním článku jsem vám v rozhovoru s rozhodčím Jiřím Novotným představila zákulisí a průběh MS z pohledu sudích. Nyní bych se s vámi ráda podělila o některé dojmy a zážitky, které jsme v Dohá zažili my, obyčejní fanoušci.

O tom, že šampionát byl co do finančních investic velkolepý a téměř jistotně zůstane ve své daleké budoucnosti nepřekonán, není pochyb. Zatímco kandidatura na pořádání mužského MS (šampionáty žen zdaleka nejsou ekonomicky lukrativní akcí) a případný jeho zisk je pro pořádající federaci spojen s ekonomickými příjmy z prodeje TV a marketingových práv, příjmů ze vstupného a merchandisingu, plusová čísla byla v Kataru tím posledním, na co emírové při snaze jej získat mysleli.

Nově postavené stadiony, dobrovolníci z celého světa nebo velkolepé zakončení šampionátu, to vše předurčuje MS 2015 k akci, která nemá v historii světových šampionátů obdoby. Peníze prostě nejsou a nebyly problém a pokud mohlo město Dohá, resp.Katar samotný cokoliv ukázat v tom dobrém světle, byla to prostě výhodná investice. Stejně tak jako dvacet zástupců médií z každé zúčastněné federace, které šejkové „přivezli“ do Dohá na své vlastní náklady a kterým hradili po celý jejich pobyt naprosto vše (některé federace toto číslo ani nedokázaly naplnit). Mezi nimi mohli fanoušci potkat např.bývalého vynikajícího světového házenkáře Jacksona Richardsona, který v Dohá působil jako moderátor jedné z francouzských TV stanic.

Již po příletu na rok staré moderní letiště v Dohá, kterému vévodí obrovský medvěd (toho vydražil pro letiště jeden ze členů královské rodiny za 6,8milionů USD) bylo vidět, jak moc Dohá o popularizaci šampionátu stojí. Všude nápisy, plakáty, státní vlajky účastníků. Vlajky v národních barvách se slovy „vítejte v Kataru“ v jazyce té dané země pak lemovaly všechny hlavní ulice ve městě. Nejedna výšková budova se oblékla do megabilboardu s postavou házenkáře, zvoucí všechny turisty i obyvatele Dohá na velkolepou házenkářskou podívanou. O tom, že nakonec šampionát zajímal jen opravdovou hrstku „domácích“ a přilákal spíše jen věrné fanoušky jednotlivých zemí toužících po spojení házenkářského žážitku s pobytem v exotické destinaci, jsme se mohli přesvědčit na vlastní oči v průběhu televizních přenosů.

I přes „problémy“ a možné zákulisní tahy, které postup domácího týmu provázely, je nakonec potřeba kvitovat finálovou účast Kataru jako veskrze pozitivní záležitost. V opačném případě by totiž haly zely až do samého konce turnaje prázdnotou a to i přesto, že Katar do hal naháněl pracovníky a dělníky z celého světa. Ti za svoji účast na zápasech dostávali (pokud si dobře pamatuji) 25 dolarů odměny + stravu. I tak byl ale výsledek a pohled na zaplněné tribuny v průběhu šampionátu spíše trisní.

Dohá je nesmírně multikulturní město, ve kterém se střetávají snad všechny národnosti světa. Na rodilého Katařana téměř nenarazíte a přestože se organizátoři snažili, nebyly všechny služby tak, jak by si asi našinec představoval. S prvním nedostatkem jsme se setkali hned první den, kdy jsme v Dohá byli (upozorňuji, že jsme přijeli až na závěrečnou část šampionátu, tj.až patnáctý den turnaje). Přestože jsme byli ubytováni v tom nejluxusnějším hotelu, který se stal na tři týdny útočištěm i samotné IHF a prezidenta H.Moustafy, tak se nám hned v úvodu stalo, že hotelem zajištěný taxikář neměl tušení, kde se monstrózní hala Lusail nachází. Své bylo umocněno tím, že jsme se do Dohá dostali po 14hodinových útrapách na letišti a problémy s vízy, takže naše trpělivost již dávno předtím přesáhla své hranice a na první utkání, kterým bylo semifinále mezi Katarem a Polskem, jsme dorazili téměř s půlhodinovým zpožděním.

Další negativní zkušenost jsme pak měli při hledání svých míst. Vlastnit totiž vstupenku do haly, neznamená, že se do ní vůbec dostanete (popíšu dále). Lístek do určitého sektoru, řady a na určitou sedačku ani zdaleka neznamená, že si na vaše místo sednete. Pakliže vám na něm sedí dáma zahalena od hlavy po patu v burce, máte problém ještě větší. To vše ale není nic proti zkušenostem německých fanoušků, kteří se na utkání svého celku proti domácím vůbec nedostali. Že máte koupený lístek a jedete sem sakra z daleka? Sorry, ale to nikoho nezajímá. Prostě jste přišli pozdě a v hale už není místo. Jak je to možné, ptáme se, vždyť na utkání se přeci prodává jen takový počet lístků, které odpovídají kapacitě haly. Každý musí mít svoje místo. Reakce? Pousmání, pokrčení ramen, zakroucení hlavou. Ve finálový den se brány haly zavíraly již v šest hodin (hodinu a čtvrt před začátkem zápasu). Kdo v hale nebyl, mohl se otočit na pětníku a vyrazit domů.

Co se týká haly samotné, tak modernější halu jsem já sama ještě nezažila. Samozřejmě je vše dáno „datem výroby“. Nicméně bylo vidět, že se na ničem nešetřilo, hala byla prostorná, zázemí komfortní. Nechyběly ani modlitební koberečky nebo sloupy se šipkou směřují k Mekce. Občerstvení bylo doslova celosvětové, od národních kuchyní (Indie, Libanon) po klasické evropské nebo americké občerstvení. Samozřejmě alkoholu nikde ani kapka a již dnes začínají debaty o tom, jak tento místní zvyk vyřešit v rámci blížícího se MS ve fotbale, které bude Katar v roce 2022 hostit.

Součástí Lusail arény, která zvenku připomíná tvorbu Jana Kaplického a jeho nerealizovanou stavbu Chobotnice na Letné, byla i síň slávy, kde jste se mohli „setkat“ s největšími osobnostmi novodobého házenkářského světa. Každý účastnící se tým měl v hale svůj koutek s otisky rukou všech svých hráčů. A zatímco loni v Dánsku byla velkorysá fan arena ukryta ve vyhřívaném stanu sousedícím s hlavní arénou v Herningu, zde byla fanouškovská zóna s ohledem na velmi příjemné klima venku umístěna v nekryté části areálu. Fanoušci si zde mohli vyzkoušet přesnost nebo rychlost své střelby nebo si nechat namalovat vlajku svého oblíbeného týmu. Uvnitř haly pak každý z fanoušků nafasoval tleskačku nebo brýle jednotlivých reprezentací.

Dnem D bylo samozřejmě finálové odpoledne a večer. Do haly jsme přijeli se značným časovým předstihem, poučeni problémy německých příznivců. Již při příjezdu k hale bylo vidět, že dnes se opravdu „něco“ děje. Kordony policistů, zvýšená bezpečnostní opatření před i v hale. A ve finálový den měly dokonce i údaje na vstupenkách (sektory, řady, místa) svoji platnost :) Každý fanoušek měl na svém sedadle připraven jakýsi přívěšek na krk, který měl svoji hlavní roli sehrát v rámci závěrečného ceremoniálu. Konečně přišlo očekávané finále, natěšená hala očekávala svoje favority. Na házenkářském galapředstavení nemohli chybět ani členové královské rodiny, kteří se těší velké oblibě místních obyvatel. Při představování jednotlivých hráčů pak byly jejich vizitky promítány nejen na obří kostku u stropu haly, ale také na samotnou hrací plochu. Francouzů bylo v hale hodně a jejich podpora byla slyšet, ale samozřejmě nemohla aspoň ze začátku předčit převahu katarských příznivců. Zatímco pohled na zahalené obyvatele Dohá s tradičním šátkem přes hlavu a tleskačkou v ruce byl zajímavý, pohled na brankáře Kataru, bývalého černohorského reprezentanta Stojanoviće, kterak se při zpívání katarské hymny bije do srdce, byl spíše bizarní.

Bez ohledu na předzápasové prognózy nebo samotný průběh utkání, Katar jednoznačně vyhrával v hlasování fanoušků, kterého se mohli všichni přítomní zúčastnit. Samozřejmě to bylo dáno národnostní převahou a složením návštěvníků finálového utkání. Utkání samotné nakonec bylo asi dramatičtější, než úvodní čtvrthodina slibovala, což bylo pro atmosféru v hale samozřejmě jenom dobře. Největším vrcholem pak byl závěrečný ceremoniál. Ten byl určitě ozdobou a tím pravým vyvrcholením celé akce a velkou roli zde sehrály již zmiňované přívěsky, které jsme obdrželi na začátku finálového dne. Ty nyní hrály prim a všemi barvami, podle toho, která část programu se na ploše odehrávala. V potemnělé hale se odehrávalo nádherné světelné představení. Světelnou kulisu v ochozech doprovázely svým dechberoucím představením bubeníci na ploše (tvoříce různé obrazce i díky svítícím bubnům) nebo zpěv katarské hymny v podání dětského sboru. Následovalo samotné předávání medailí, přičemž bronzové medaile Polsku předával i český zástupce v IHF František Táborský. Předáním medailí a francouzskou hymnou ale pro diváky nic nekončilo. Ba naopak – organizátoři připravili pro všechny fanoušky dvouhodinový koncert zakončený vystoupením australské zpěvačky Kylie Minogue.

Takže shrnuto a podtrženo – můžeme připomenout slova našeho rozhodčího Jiřího Novotného – z pohledu diváckého zájmu to určitě nebyl nejpodařenější šampionát a je vidět, že ani momentálně finančně neomezené možnosti katarských emírů nedosáhnou na zaplněné haly (které jsou mimochodem jedním z hlavních kritérií IHF při výběru pořádající země). Organizační stránka měla také pár much, ale myslím, že pár dalších sportovních akcí, které Dohá bude hostit, s vrcholem v podobě MS ve fotbale v roce 2022, již posunou Katařany k hranici dokonalosti. Z hlediska okázalosti a finančních investic nebude mít Katar ještě dlouhou dobu konkurenci.

Na závěr mi dovolte poděkovat za pomoc panu Františku Táborskému, bez kterého by jste tyto řádky číst nemohli. Pokud budete mít chuť, ráda vás ještě v dalším článku provedu Dohá samotným. Ochudit vás o zajímavosti ze samotného města a omezit se pouze na házenkářská fakta mi prostě přijde škoda ;)

Na počtenou se těší Lucie Kantůrková.