Jen mrtvá ryba plave s proudem
Po rozhovoru s technickým vedoucím reprezentace mužů Lukášem Pelikánem, pokračujeme v představování dalšího ze zástupců "reprezentační rodiny." Petr Krob - "Šedá eminence" reprezentace žen, snílek a dobrodruh, věčný bojovník za ženskou a hlavně pak reprezentační házenou, který občas pro své názory naráží na vlnu nepochopení, také proto na něj sedí úsloví, "jen mrtvá ryba plave s proudem."
Blíží se kvalifikace žen o play-off na MS 2015, která se koná v Olomouci. Přípravy realizačního týmu jsou v plném proudu, ale já jsem se přesto odvážila sebrat trochu drahocenného času hned dvěma členům tohoto týmu, abych fanouškům HNB a celé házenkářské veřejnosti představila člověka, který je schovaný za většinou fotografií z reprezentační přípravy žen. Technický vedoucí Petr Krob nám všem prostřednictvím svých fotek a hlavně videí otevírá pomyslné okno do zákulisí týmu, a stejně tak nám přibližuje úspěchy a neúspěchy našich seniorských reprezentantek. Udělat rozhovor s člověkem, který je mezi lidmi hodně oblíbený není jednoduché, když pak dáte prostor i lidem, kteří mají co vyprávět, máte najednou materiálu na 10 rozhovorů, a i to by bylo možná málo. :-)
Petře, Ty a házená. Jak a v kolika letech to vlastně celé začalo?
"Poměrně pozdě, bylo mi 16 hrál jsem basket za Spartu a jezdili jsme na společná soustředění s házenkářema a jednou jsme si proti nim šli zahrát. Stoupnul jsem si do branky a oni mi nemohli dát gól. Tenkrát za mnou přišel Vašek Sýč, který kluky trénoval a jestli prý to nechci zkusit. Pár měsíců jsem chodil zároveň na házenou, basket a fotbal /hrál jsem ještě fotbal za Žižkov/ a rozmýšlel se co vlastně budu dělat. Nakonec jsem si vybral házenou."
Od basketu k házené, proč zrovna post brankáře?
"Protože už bylo pozdě zkoušet ještě něco jiného. A to ještě ke všemu v naší rodině byl hlavní sport volejbal. Oba rodiče byli volejbaloví reprezentanti. Otec pak de facto vymyslel klub Aero Odolena Voda, který dlouhé roky trénoval. Mě však nechali, ať se rozhodnu sám, jaký sport si vyberu."
Jsi srdcem Slávista, hrál jsi ještě v jiných klubech? Jakou nejvyšší soutěž jsi vlastně hrál?
"Všechno bylo dost rychlé. Z dorostu Sparty do mužů a v 19 letech na vojnu do Dukly Písek. Tam si pro mě na kavalec přišel Vilda Sviták a vytáhl mě po vojně do nejvyšší soutěže a pražské Slávie. Tehdy odcházel ze Slávie do Dukly Praha Michal Barda."
Jaké jsou Tvé největší házenkářské úspěchy?
"Už jenom to, že jsem si mohl zahrát proti těm nejlepším házenkářům té doby a občas mě někdo z nich trefil. :-) Asi několik odehraných zápasů v evropských pohárech. Vzpomínám si, že jsme v jednom ročníku PVP vypadli ve čtvrtfinále s německým Gumersbachem. Ale protože jsme byly jediné amatérské družstvo v tehdejší lize, tak jsme často hráli o sestup . A za úspěch tudíž považuji, že jsme nikdy nesestoupili.:-)"
Kdy a proč ses rozhodl, že s aktivním hraním skončíš?
"Odehrál jsem si ve Slávii 12 sezón a přišli mladší. A tak mě bylo naznačeno, že už toho bylo dost. Vystřídal mě v brance dnešní generální sekretář svazu Radek Bendl. Trochu mu namydlím schody. :-) Oni vzápětí spadli do nižší soutěže a Slávia tak ztratila až do dnešní doby prvoligovou příslušnost. Slávistický prapor tak drží alespoň holky."
Říká se, že ve sportu najdeš přátele na celý život. Jak je to u Tebe, zůstali Ti kamarádi z mladých házenkářských let?
"Tak zůstali, to je samozřejmé, ale doba je tak rychlá, že se obklopujeme stále novými, s kterými momentálně spolupracujeme a na ty staré někdy nezbývá čas. Ale víme o sobě a když máme potřebu, není problém se svolat."
Jedním z těch celoživotních kamarádů je dnes už bývalý házenkář, člen legendární Dukly Praha František Štika, který od házené také nedokázal odejít a v současné době se věnuje trénování mužů A týmu Vršovice.
Fando, jaký je Petr kamarád, od kdy se vůbec znáte?
"Známe se od 17 nebo 18 let. Dědek k nám přešel z basketu, a jelikož byl drobné postavy, rozhodl se trenér, že ho zkusí v brance. Tam po nějaké době začal podávat výkony, které ho opravňovaly chytat za nás, SPARTU PRAHA. Pak jsme se po dlouhé době potkali ve Slavii Praha, což byl klub jeho srdce. Je totiž "po...ná sešívka". :-) Petra mám rád, nikdy jsme spolu neměli extra problémy, je to chlap, se kterým je sranda, zažili jsme spolu pár super akcí. Za všechny byl mohl přidat jednu docela hezkou příhodu z Norska. Oba dva jsme rybáři, a tak mi Dědek nabídl rybolov v Norsku. Naskákali jsme do auta a vyrazili. Prostor pro ulovené ryby byl připraven, lokalita s velkým množstvím ryb na nás čekala, takže paráda. Každý den jsme trávili asi 12 hodin na moři, paráda. Tedy až na to, že já, ač velký rybář, jako jediný nechytl jednu jedinou rybu. :-) Úspěšní byli úplně všichni, dokonce i manželky a jedna kamarádka, která viděla rybářský prut poprvé v životě, jen Fanda nechytil nic. :-) Nevadí, bydlení bylo hezké, jídlo dobré, sranda nescházela, takže až na ty ryby dobrý. :-) No a naše přátelství pokračuje dál a dál i s tím, že si občas vyposlechnu pár narážek na to, jaký je Fanda skvělý rybář. :-)"
Petře, je o Tobě známo, že "nemáš rozhodčí moc v lásce". Proč?
"Úplně tak to není, až tak se jimi nezabývám. Mezi lidmi s píšťalkou mám spoustu přátel, ale jak si obléknou ty černý hadry, tak do nich prostě nevidíš a já nakonec ani vidět nechci. :-) Mám teorii, že tak jako si zvěrolékaři vymyslely domácí mazlíčky, tak si nějaký rozhodčí vymyslel házenou. Rozhodčí z té hry těží prakticky nejvíc, kamkoli přijedou, jsou váženými hosty se všemi možnými nadstandardy. Hráč je až na druhém místě. Házená je vlastně založena na faulech a tudíž je pouze na rozhodčím, jak to posoudí...a někdy jsou jejich verdikty kruté. Trénuješ, snažíš se, přijde zápas a ačkoli nejsi horší, tak prohraješ. Mám i konkrétní historku, kdy jsme mezi hráči museli vybrat určitý obnos, tak aby rozhodčí zapískali rovinu. Byl to důležitý zápas, skutečně pískali "férově" a my jsme tenkrát vyhráli. Kluby si takto vážily rozhodčích zcela běžně, každý měl svého Ivánka, nebo Richarda /tím nemyslím nikoho konkrétního, používám to jako někdo třeba Lojzu nebo Pepíka/. Musím však podotknout, že se našel i klub, který to neměl zapotřebí."
Opusťme teď Tvou kariéru házenkáře a téma rozhodčích. V současné době působíš v reprezentačním týmu žen, kde zastáváš funkci nazvanou technický vedoucí. Co si pod tímto pojmem máme představit, v čem spočívá Tvá práce u reprezentace?
"Vůbec nevím, kdo vymyslel pojem technický vedoucí. Tím já rozhodně nejsem. To byli jiní matadoři. :-) Technického se tam nic neřeší, a abych snad byl něčeho vedoucí to už teprv ne. :-) Svoji pozici bych nazval jako člen organizačního výboru pro vnitřní záležitosti. A od toho se pak odvíjejí mé povinnosti a svévole, které mě baví asi nejvíc. Nejsem moc dobrý bafuňář."
Možná nejen mně vrtá v hlavě otázka, jak jsi vůbec k ženské reprezentaci přišel?
"Za to může také jedno z házenkářských přátelství. :-) Jednou mě oslovil Honza Bašný, že chystá takový náklaďáček /říkám tomu tak/ a jestli si nechci nastoupit. Váhal jsem, měl jsem svůj náklaďáček právě zaparkovaný u lesa a chystal se vyrazit do polí a luk /rozprodal jsem čerstvě svoji firmu/ a chtěl si užít života. Po dlouhém rozmýšlení jsem nasedl a 4 roky jedu. Někdy to drncá, někdy je zase krásný výhled po krajině. :-)"
Vydržet v ženském kolektivu musí být někdy dost náročné. :-) Jak zvládáš ženskou náladovost Ty sám?
"No ono to má tu výhodu, že v takovém kolektivu má vždycky někdo dobrou náladu a toho trudomyslného ze špatné nálady vyvede. Fungují tam samoozdravné procesy. A navíc chlapi bývají často mnohem horší a komunikace,mají-li své dny, je s nimi složitější. :)"
Pro holky v reprezentaci děláš skoro nemožné, jsi pro ně takový "táta". Kterou z holek, bys Ty sám bral jako svou opravdovou dceru a proč?
"Já mám svých dětí dost. :-) :-) Další dítě na plný úvazek bych už nezvládl. Takhle je to lepší, mám je na týden a pak je sleduju z povzdálí, jak se jim vede. Na sociálních sítích jsme pak v kontaktu vždy, když potřebujeme."
Označení "reprezentační táta" má své opodstatnění, reprezentantky tak totiž Petra berou, rozebírají s ním své starosti i bolísty atd. Jak "tátu" Petra vidí členky reprezentačního týmu jsem se zeptala Martiny Crhové.
"Krobák je šedá eminence týmu, jehož podpora je vždy potřebná. Mimo to, že se pro nás snaží vždy udělat maximum jako technický vedoucí, se svou kamerou, kterou takřka nespustí z ruky, dokáže vytvořit úžasná videa, kterými nám pokaždé vykouzlí úsměv na tváři a povzbudí do bojů za národní tým. Máme ho moc rády. :-)"
Z toho jak o Tobě mluví samotné hráčky je cítit, že Tě mají opravdu rády. Jak tedy prožíváš jejich osobní úspěchy či neúspěchy ?
"Více prožívám jejich zdravotní stavy, protože od toho se odvíjejí jejich výkony, forma a vůbec to, jestli se na repre srazu vůbec sejdeme. Stále jim opakuji, že bolest je informace a ne pokyn vezmi si prášek...dost často marně. :-) Házená není vyloženě ženský sport a z toho pak pramení jejich zdravotní problémy. Protože nechtějí chybět na hřišti, tak si zadělávají na bolavé stáří."
Nechtěl bys někdy místo v hledišti, kde většinou sedáš, sedět na lavičce a mít tak možnost průběh zápasu ovlivnit?
"O to víc pak do toho kecám po zápase. :-) Nechtěl bych být trenér, neuměl bych to a ani by mě to nebavilo. Já to vidím z nadhledu a radši pak trénuju TRENÉRY. :-)"
Mnoho z lidí kolem házené ví o Tvém přátelství s trenérem Honzou Bašným. Jak se dá skloubit osobní přátelství a třeba nesouhlas s nějakým rozhodnutím v reprezentaci, pohádáte se někdy?
"Názory si vyměňujeme, více bych to raději nerozváděl. :-)"
Po této Petrově úsměvné odpovědi mi to nedalo, a hned jsem oslovila Honzu Bašného, aby i on přišel s pár "peprnými perličkami" o jejich přátelství a spolupráci u ženské reprezentace.
"Petr mě někdy nesmírně vytočí, má jako každý z nás, dnes už "stařecké mouchy", ale tak to má asi být. :-) Známe se osobně od roku 1982, to už je hezkých pár let, že? :-) Přišel jsem tenkrát jako mladý hráč do Slavie, která v tu dobu hrála nejvyšší Československou soutěž. Petr tam byl takovým prostředníkem mezi mladými a starými hráči. Od toho asi pramenila i jeho tehdejší přezdívka "dědek", která mu zůstala. :-) Dnes už moc vhodná není, protože "dědky" věkem, my už téměř jsme. :-) "Krobák" má však výhodu v tom, že je duchem stále mladý frajer. Francouzština pro něj má velmi přiléhavá jména : "rever, avanturier", v překladu je to "snílek a dobrodruh :-)"
Kdo Petra zná osobně, musí s Honzou a jeho příměrem naprosto souhlasit, "Krobák" je v osobním životě opravdu snílek a dobrodruh, který si život neskutečně užívá. :-) Vraťme se k reprezentaci, jak tedy vznikla spolupráce?
"Když jsem před 4 a půl lety převzal repre žen, jeden z prvních mých úkolů a cílů bylo, sestavit funkční a efektivní realizační tým. Jelikož jsem byl od roku 1990 ve Francii, potřeboval jsem najít někoho, o kom jsem byl přesvědčený, že mi v mé "misi" reprezentačního trenéra pomůže. Důležitou roli ve výběru realizačního týmu hrálo také to, abychom se pak všichni společně cítili v klidu a pohodě a mohli to přenášet pozitivně na samotné hráčky. Přesvědčit Petra, aby "to vzal," byl dost náročný úkol ale rozhodně nelituju a dovolím si říct, že nelituje ani on sám. :-) Jeho role v současném repre týmu je v podstatě nezastupitelná. Toho co umí a pro tým dělá, není nikdo jiný schopen. Příkladem jsou třeba video záznamy, které pak většinou používáme jako "motivační videa". Historická hodnota těchto věcí je, a bude nevyčíslitelná. :-) Já sám je používám, když se před srazem potřebuji naladit na reprezentační vlnu. Druhý příklad tak trochu na odlehčení : Odborné "debaty" na téma "Česká fotbalová reprezentace" s Lukášem Tučkem. To je prostě fantastický, nezapomenutelný zážitek pro všechny srazové "spolupřísedící." :-) No a takhle bych mohl pokračovat hodiny a hodiny, společných zážitků, ať už v repre, Česku nebo na Korsice je tolik, že je to námět na knihu, ne všechny by však byly publikovatelné. :-) Petr je prostě osobnost s velkým "O", ale díky bohu za něj, :-)" dodává s úsměvem Honza Bašný.
Petře, zpět k Tobě. Sleduješ holky i mimo reprezentaci, řešíš jejich úspěchy i problémy ve WHIL nebo zahraničních klubech. Dokonce je navštěvuješ, a to, i ty mimo republiku. Je pouto mezi Tebou a hráčkami opravdu tak silné, jak z venku vypadá?
"Když můžeme, vezmeme doma auto a jezdíme po Evropě. No a holky jsou rozesety na všechny světové strany, tak se jim ani nejde vyhnout. No a navíc, kamarádi se přeci navštěvují nebo ne? :-) Problémy z jejich mateřských klubů řešíme i v rámci reprezentace, protože ne vždy je klub nakloněn reprezentačním povinnostem a holky to pak v různých podobách pociťují."
Co je Tvůj relax od všeho stresu kolem házené. Jak to vypadá, když se vrátíš ze srazu nebo mezinárodní akce?
"Tak já spíš relaxuju před srazem, abych měl energii hlavně tam a byl něco platný. Na konci srazu mají spíš holky dost a musí se hned adaptovat na klubovou házenou a pokračovat dál, kdežto já mám problém pouze v tom, že žiju v jiném časovém pásmu a musím si to zase nastavit. Chodím spát a vstávám trochu jinak než ostatní."
Tvůj nejhezčí zážitek s reprezentací a naopak, co je nejsmutnější vzpomínka?
"Těch hezkých bylo spoustu a nejde vybrat ten nejlepší. Nejsmutnější zážitek byl samozřejmě ten, když odešel Lukáš Tuček. Hodně nás to všechny zasáhlo. Úmrtí i pohřeb nás zastihl v přípravě na play-off MS s Islandem. Tenkrát nám tu Lukáš nechal tolik energie, že holky smetly Islanďanky rozdílem třídy, ačkoli jsme s nimi měli do té doby nepříznivou bilanci. Postoupilo se tehdy na mistrovství světa. Takže radost střídala smutek, tak jak je to i v životě..."
Když jsi zmínil Lukáše, byl jsi jeden z prvních lidí, kteří mu pomáhali se založením projektu HNB. Co Tě na prvotním nápadu vzniku HNB zaujalo, proč jsi do toho šel?
"Lukáš mě o tom vyprávěl, že to chce spustit a požádal mě jestli bych mu nepomohl s grafikou. Tak konečně něco z mého oboru. Dělal jsem to rád. Ačkoli jsme s Lukášem měli naprosto jiné sportovní pohnutky, on si společenské záležitosti užíval plnými doušky a já vždy trpěl :-), tak jsme spolu rádi spolupracovali. Zazvonil-li telefon a na displeji se objevilo jeho jméno, následoval příval nepopsatelné energie. Práce s ním nabíjela..."
Občas jsme museli zabojovat a prosadit si své nápady a názory. Bál ses někdy, že se to vše otočí proti Tobě?
Když si prosazuju něco, o čem jsem přesvědčený, nikdy nepřemýšlím nad důsledky. Ty pak samozřejmě většinou přijdou, ale to je pak spíš o postoji těch druhých, jestli to vydýchají, neoznačí mě za potížistu a nezabarikádují se přede mnou. Přejde nějaký čas a oni začnou barikádu rozebírat :-). Bez komunikace žijí lidé v domněnkách, z toho pak pramení spoustu nedorozumění."
Myslím, že už bylo řečeno skoro vše, poslední otázka tedy. Co bys prostřednictvím HNB vzkázal celé házenkářské veřejnosti?
"No tak ať nás baví házet !!!"
Nevím, jestli má význam tento rozhovor, tedy spíše vyprávění zakončovat. Jedno vím však zcela určitě, jestliže jste naladěni na stejnou nebo alespoň podobnou vlnu, jakou v sobě skrývá Petr Krob, můžete si být jisti tím, že se v jeho společnosti nudit nebudete. :-)
Petře, děkuji za sebe i celé HNB, za to, co pro fanoušky a potažmo i českou házenou děláš. Doufám, že v následujících týdnech budeš dál posílat fotografie a videa, jejichž tvorbou se tak rád bavíš a budeš tak bavit vlastně i nás. :-)
CELÉ REPREZENTACI ŽEN DRŽÍME PALCE, ABY KVALIFIKACE DOPADLA TAK, JAK SI VŠICHNI PŘEJEME, TEDY POSTUPEM!!!
Poděkování za pomoc s rozhovorem patří také Janu Bašnému, Františku Štikovi a Martině Crhové. Díky Vám všem :-)
foto: Petr Krob, Alex Wipf, Roman Knedlík
