Je to hodně náročné, občas si připadám jako na kolotoči, říká šéftrenér RHC Petr Hejtmánek
Bývalý pivot a odchovanec zlínské házené Petr Hejtmánek se s dlouholetými hráčskými, ale i trenérskými zkušenostmi z rumunské a francouzské ligy stal v září 2017 šéftrenérem Regionálních házenkářských center. Petr už více než rok pravidelně objíždí všechny kluby se statusem RHC, navštěvuje otevřené tréninkové jednotky a mládežnické turnaje. Sleduje práci trenérů v jednotlivých centrech a společně s nimi usiluje o co největší zlepšení kvality práce s malými házenkáři, a proto je právě on nejkompetentnější osobou, která rozhovorem pro webové stránky Házet nás baví odstartuje sérii rozhovorů s trenéry Regionálních házenkářských center, které pro vás, fanoušky házené, připravujeme.
Petře, jste více jak rok ve funkci šéftrenéra Regionálních házenkářských center, jak toto období hodnotíte po stránce šéftrenérské?
Je to hodně náročné, občas si připadám jako na kolotoči. Někdy totální euforie a jindy zase frustrace z toho, že hráči nechápou úplně základní věci.
A po stránce bývalého házenkáře, manžela a otce dvou dospívajících dětí?
Tato práce obnáší hodně ježdění, i o sobotách a nedělích, takže času rozhodně nazbyt nemám.
Z mého, ne úplně zasvěceného pohledu jste angažován do vícero projektů než jen do chodu RHC. Co je tedy Vaší pracovní náplní?
Myslím si, že RHC už vstoupila do povědomí všech lidí okolo házené, ať už rodičů či trenérů, kteří mají zájem na tom, aby se jejich svěřenci ve větší konkurenci lepších hráčů posunuli dál v základních házenkářských dovednostech s výhledem do budoucna.
Náplní mé práce je především propojení Regionálních házenkářských center. V praxi to znamená objíždění jednotlivých center, spolupráce s jednotlivými trenéry a společné úsilí o prosazení koncepce trénování směrem k TCM. Devadesát procent svého pracovního času tak trávím v terénu sledováním tréninkových jednotek RHC, zápasů, turnajů, školních lig, kempů házenkářských nadějí a podobně. Poznatky a poznámky pak konzultuji s trenéry a společně pracujeme na tom, abychom dosahovali co nejlepších výsledků. Zbylých deset procent času mi následně zabere administrativa spojená s provozem RHC.
Vy jste se šéftrenérem RHC stal v září 2017. Můžete se ohlédnout za stavem RHC před Vaším příchodem, a více jak ročním fungováním pod Vaším vedením? Co se změnilo?
Na tuto otázku nejsem schopný odpovědět, jelikož nevím, co bylo před mým příchodem. Chtěl bych, aby trenéři více komunikovali, to je základ každé spolupráce.
V české házené fungují také Tréninková centra mládeže (TCM). Jak je nastaveno propojení a spolupráce s RHC?
Cílem RHC je pracovat na zvládnutí základních věcí tak, aby hráči byli konkurenceschopní na úrovni TCM a trenéři Tréninkových center se pak nemuseli k těmto věcem vracet, ale naopak je už jen prohlubovali. Pracujeme na rozvoji kondičních, atletických a gymnastických schopnostech hráčů, stejně jako na pohybové a motorické průpravě. Na některých kempech RHC se pak objevují i trenéři TCM, kteří se zapojují do tréninkových jednotek a sledují hráče s potenciálem k reprezentacím.
Jaké tréninkové podmínky se podařilo klubům RHC pro práci s mládeží zajistit?
Největším problémem je, a asi ještě dlouho bude, najít místo pro tréninkové hodiny. Všichni víme, že vzhledem k nedostatku hal je docela problém zajistit adekvátní místo a podmínky pro trénování. Musím ale přiznat, že kluby se s tím vyrovnávají dobře a snaží se najít cestu k tomu, aby děti mohly trénovat hlavně v odpoledních hodinách. Někdo tak má k dispozici halu, jiný gymnastický sál, halu na úpolové sporty nebo třeba menší tělocvičny, ve kterých se dají provádět i jiné věci než jen házená.
Možná se teď dotknu trošku horkého tématu, ale přesto se zeptám. Pro výběr klubů, které budou provozovat RHC a TCM stanovil ČSH jasná pravidla. Fungují všechna centra tak, jak mají?
Myslím, že trenéři vyvíjí opravdu velké úsilí k tomu, aby centra fungovala, jak mají.
Jak je to s kompetencí trenérů v těchto projektech? Jakou musí mít trenér licenci? Opravdu má česká házená dostatek kvalitních trenérů, kteří tyto posty zastávají?
Kvalitních trenérů je vždycky nedostatek, a to platí napříč jakýmkoliv sportem. Nicméně, co se týče házené a TCM i RHC máme lidi na svém místě. Naši trenéři musejí mít minimálně licenci B, většina jich však má licenci A, a zbytek si ji doplňuje. Navíc každý z nich má odtrénováno opravdu mnoho let. Vesměs jsou to lidé, kteří disponují velmi dobrými, v některých případech až výbornými organizačními, pedagogickými a trenérskými schopnostmi.
Když jsem se po internetu rozhlížela a zjišťovala informace o práci TCM a RHC byla jsem dost zklamaná, protože až na pár fotek na FB profilech, nebo jen krátkých zprávách na webech klubů a ČSH o konání otevřených tréninků jsem bohužel moc informací nenašla. Nemají tedy právě v tomto směru TCM i RHC velké mezery?
Má kompetence není hodnotit práci TCM, ale RHC. Když se podíváte na webové stránky ČSH, tak je tam hodně informací o akcích RHC, které v jednotlivých regionech proběhly. Ať už jsou to turnaje nebo kempy. Trenéři mají za úkol dávat na weby krajských svazů a svých oddílů termíny akcí minimálně 14 dní dopředu. Jelikož je nedostatek místa v halách stává se i to, že se akce uskuteční na poslední chvíli. Dále pak rozesílají emailem nabídky na kluby. Bohužel je však ještě spousta takových, kteří ani neodpoví. S informovaností stále pracujeme.
Při nástupu do své funkce jste také jako jeden z cílů zmiňoval rozšiřování hráčské základny. Když se po tom roce ve funkci ohlédnete, jak se daří na tomto cíli pracovat? Kde vidíte největší komplikace, a naopak otevřenou cestu?
Potenciál vidím v tom, že trenéři formou různých hrátek s míčem a pohybových aktivit začínají děti s házenou seznamovat už od mateřské školy. Formují se také kroužky ve školních družinách. Ideální by bylo, kdyby se házená dostala do školních osnov formou tělesné výchovy. Problém je ale v tom, že házená i přes své úspěchy na reprezentační úrovni není tolik v povědomí lidí, a proto rodiče i děti tenhle dávají neprávem tento sport až jako nějakou třetí či čtvrtou volbu při výběru sportovních aktivit svých dětí. Je to škoda.
Když jste na post šéftrenéra RHC přišel určitě jste měl osobní cíle a motivaci. Ne vše se však v našem prostředí, kdy občas převládají osobní antipatie a velká ega, vydaří. Jak je to teď, pořád ještě u Vás převažuje pocit nadšení do práce s vidinou stmelení házenkářského hnutí a výchovou mládeže posunutí české házené mezi házenkářské velmoci?
Nevím, jestli osobní cíle, ale mou motivací je určitě to, aby se co nejvíce hráčů, kteří prošli RHC objevovalo i v reprezentacích. Myslím si, že by mělo být i motivací i ostatních trenérů.
Petře, děkujeme za rozhovor a držíme palce při nelehké a časově velmi náročné práci s trenéry RHC a rozvojem malých házenkářů a házenkářek.
Zdroj: HNB
Foto: osobní archiv Petra Hejtmánka
