Holka z plakátu se vrací na místo činu
Zlín – Za fotografii uveřejněnou v novinách, rozhovor v televizi nebo jiné vstoupení do světel mediálních ramp se platí. Zvlášť v reprezentačním družstvu házenkářek. Ve výběru zlínského rodáka Jana Bašného na to mají házenkářky dokonce pevný sazebník. Zvěčnění na oficiálním plakátě ke kvalifikačnímu utkání o postup na mistrovství Evropy Česko-Srbsko tak bude drahé i pro Kristýnu Salčákovou.
Kdo je Kristýna Salčáková? Kristýna Salčáková, narodila se 13. srpna 1987 v Uherském Hradišti, výška 162 cm, váha 46 kg, počet reprezentačních startů 94, počet branek 136.
Martina Salčáková o Kristýně Salčákové: S reprezentací se do Zlína vracím vždycky s nejlepšími pocity. Pro mě je čest hájit barvy České republiky, ve Zlíně to pro mě má ještě trošku jiný nádech. Vždycky přijde hodně diváků, kteří dokáží vytvořit skvělou atmosféru. Věřím, že nás podpoří i ve středu a my favorizované Srbky překvapíme a zabodujeme. Ráda potom do naší pokladny přispěju. Pokud by se fotka Alexe Wipfa na plakátě stala i vzpomínkou na úspěch, byla bych spokojená.
Těch úspěchů zažilas ve Zlíně několik i na klubové úrovni. Do interligového týmu přišlas jako sedmnáctiletá z Uherského Hradiště. A už po pár měsících tenkrát ve Zlínském deníku vyšel článek s titulkem Salčáková sní o bundeslize. Zahraniční sen se ti splnil až po deseti letech tvého působení ve Women's Handball International League. Nebylo to pozdě?
Trenér Antonín Střelec mi určil pozici střední spojky v týmu, který v sezóně 2004/05 suverénně vybojoval poslední zlínský mistrovský titul. Hrála jsem s vynikajícími hráčkami – Janou Simerskou, Marcelou Handlovou, Pavlou Poznarovou, Lenkou Kysučanovou, Pavlou Nevařilovou, Dášou Vyhlídalovou a dalšími. Vedoucí družstva nám dělala Petra Komínková. Byl to vynikající tým. Kromě českého titulu jsme dosáhly i na třetí místo ve WHIL. Tenkrát jsem si myslela, že nejlepší házenkářky hrají v bundeslize. Nakonec jsem tam ale skončit i mohla. Před dvěma lety jsem dělala testy do Füchse Berlín, ale nedomluvili jsme se na podmínkách. V létě před sezónou jsem odešla za přítelem do Štrasburku. Oba tam hrajeme za místní kluby. Tři roky jsme hledali možnost bydlet spolu a hrát ve stejném městě. Pro vrcholové sportovce to není snadné.
Achenheim Truchtersheim Handball hraje třetí nejvyšší francouzskou soutěž. Jaká je tam úroveň házené?
V Česku bychom určitě postoupili do play-off. Ve Francii bojujeme o postup. Až do soboty jsme soutěž vedly. V klubu panuje výborná atmosféra. Trenér Aurélien Duraffours má kvalitní tréninky, v týmu jsou dvě senegalské reprezentantky, jedna Černohorka, jedna Chorvatka – obě hrály naši interligu za Michalovce, dvě francouzské juniorské reprezentantky. Na každý náš zápas bývá půltisícová hala vyprodaná, je to kulturně-společenská událost. Jsou tam alsasští novináři, fotografové, kameramani. Přicházejí sponzoři v oblecích, nastupujeme s minižáky za ruku, po utkáních bývá raut, kde hovoříme se sponzory. Lidi jsou vděční, i když se nedaří. Ve Francii je důraz kladený na mládež. Ve Štrasburku je mládežnické centrum, kde jsou čtyři haly – gymnastická, basketbalová, na squash a házenkářská. Děti sem přijíždějí z celé Francie, třeba z Nantes. V campusu bydlí, studují a trénují a na víkend odjedou hrát do svých klubů. Ve školách mívají i ranní tréninky. U nás v klubu jsem už začala s mládeží také pomáhat. Dostala jsem nabídku i na příští sezónu, chtěla bych v klubu zůstat, ale záleží to na situaci nás obou.
Stala se házená tím, co bys chtěla dělat i po skončení závodní kariéry? Jsi na to připravená?
Po žákovských a dorosteneckých letech, kdy náš klub HC ITS Uherské Hradiště bojoval s Pískem a Slavií na mládežnických šampionátech, jsem ve druhém ročníku hradišťského gymnázia začala hrát interligu za Zlín a pak za Slavii Praha. Odmaturovat jsem se vrátila domů. Moje kamarádky z bývalého HC ITS Uherské Hradiště postoupily s Kunovicemi pod vedením Jiřího Zerzáně do WHIL. Jednu sezónu jsme bojovaly se Zlínem o záchranu. Nakonec nám zbyl černý Petr, ale dvacet hráček naší generace si interligu zahrálo, což byl dětský sen nás všech. I když už to nebylo v barvách Hradiště ale Kunovic. Málokdo ale ví, že zkratka SHK neznamená například Sportovní házenkářský klub, ale Spojené házenkářské kluby. Uherského Hradiště a Kunovic. Odtud jsme se dál už vydaly vlastní cestou. Ta moje vedla do Olomouce, kde jsem vystudovala pedagogickou fakultu a trenérskou licenci B. Chtěla jsem tam původně studovat školu se sportovním zaměřením, ale kvůli zranění jsem nemohla dělat talentové zkoušky. I když už jsem byla reprezentantka. Učitelství mi jediné zbylo z šesti přihlášek na různé vysoké školy. Navíc jsem do Olomouce přišla zraněná.
Olomouc ale měla velmi silný tým. Na konci sezóny slavilas svůj druhý mistrovský titul. Hrály jste úspěšně evropský pohár, další titul v řadě vám vyfoukla kamarádka Helena Šterbová svou nezapomenutelnou poslední devítkou. Ale ozval se podruhé Zlín, který hrál baráž o záchranu.
Do Zlína přišel Dušan Poloz. Lákala mě spolupráce s ním, na rozdíl od jiných neinformovaných lidí ve Zlíně i v republice jsem věděla, že je to vynikající trenér. Ve Zlíně to za dva roky dokázal, nehrály jsme baráž, ale play-off a Zlín byl podruhé třetí ve WHIL. Styl, který pak po Dušanově odchodu produkoval Most, jsme se naučily jako první my. Ve druhém roce jsme jej měly už zažitý a hrály jsme podle mého názoru jednu z nejhezčích házených v republice. Tehdy mě klubová házená bavila nejvíc. Z agresivního stylu obrany jsme vyrážely do rychlých brejků. To mně vyhovuje. Po příchodu do Zlína hledal Poloz pravou spojku a tak jsem hrála první sezónu tam, na středu, na obou křídlech. Kromě pivota všude. Ve Francii to mám teď podobné. Ale v reprezentaci hraju jen levé křídlo.
V závěru druhé Polozovy sezóny jste v závěru smetly všechny české i slovenské soupeře až o deset branek, v semifinále jste vedly nad Veselím 2:0 na zápasy a o čtyři branky dvacet minut před koncem třetího utkání. Zdálo se, že kráčíte za titulem. Co se tenkrát stalo?
To se už asi nikdo nedozví. Kolaps. Tlaky na trenéra, na hráčky. Prohrály jsme ve Veselí a pak i další dva zápasy. Ale je to sport. Po bronzu ve WHIL jsme alespoň zachránili český bronz. Zatím poslední zlínskou medaili.
Po odchodu Dušana Poloze a postupu do play-off s jeho nástupcem Alešem Kořínkem odešlas ze Zlína do Veselí nad Moravou i s Helenou Štěrbovou.
Zažila jsem tam poslední rok slavné éry klubu s podporou manželů Bŕečkových. Jeden trenér odešel ještě před naším příchodem, v přípravě a v sezóně přišli celkem tři další. Každý byl jiný, ale byla jsem tam ráda. Postoupily jsme do play-off. Do Olomouce jsem odešla už i s cílem dokončit studia trenérské licence A. Po zpackané sezóně ve Zlíně za mnou přišla i sestra Martina, která v Olomouci studuje psychologii. Bydlely i hrály jsme spolu. Doléčuje si zranění kolena, snad si v příští sezóně po třech letech, kdy musela ve Zlíně i v Olomouci sedět na lavičce, konečně pořádně zahraje. Má na to, vím to nejlíp ze všech.
Ve Štrasburku žiješ už osm měsíců. Co děláš, když nehraješ nebo netrénuješ?
Jak jsem už říkala, začínám se ve Francii také věnovat trénování dětí. Začala jsem s tím už v Olomouci. Právě proto jsem tam po roce odešla z Veselí. Lákala mě spolupráce s Honzou Bělkou a Lucií Fabíkovou. Dodělala jsem si tam trenérskou licenci A, spolupracovala s Regionálním házenkářským centrem. Na základě mojí diplomové práce jsme s Honzou Bělkou vydali knížku s názvem Nebojte se házené. Zpracovali jsme v ní metodickou průpravu nejenom pro házenou, jak vést děti ke sportu. Pro nejmenší děti je to jediná taková učebnice. Už teď se chystám na červencový kemp v Olomouci, kde tyto poznatky využiju. Vloni se to moc vydařilo. Podílel se na tom celý tým skvělých lidí – Lucka Fabíková, její sestra Míša Kaczmarczyková, moje sestra Martina, Ondra Mika, Pavel Přikryl, Matěj Konšel, Kamil Zemánek, jako hosté přijeli Karel Nocar a David Juříček. Ve Francii taky chodím do školy na francouzštinu. Předtím jsem znala jen takové základy, co jsem se sama naučila, teď chodím třikrát týdně na kurz. Francouzština je hezký jazyk, baví mě to. Taky se učím hrát na kytaru a jde to dobře. Ještě na gymnáziu jsem hrála na klavír, původně jsem se připravovala na zkoušky na konzervatoř.V Olomouci jsem dva roky i pokoušela housle.
K vrcholovému sportu patří nejen vítězství, ale i zklamání a porážky. Co ti házená dala a co vzala?
To, že jsem se kdysi sama mohla rozhodnout, co budu v životě dělat, bylo to první vítězství. V Uherském Hradišti jsme měli ve všech mládežnických kategoriích vynikající družstva, na mládežnických mistrovstvích jsme sbíraly jednu medaili za druhou. Náš gymnaziální tým byl třetí na světě, na vysoké škole jsme v Brazílii vyhrály akademické mistrovství světa. Byla samozřejmě i zranění a zklamání. Třeba v juniorské reprezentaci nám chyběly tři vteřiny do postupu mezi nejlepších osm na světě, jediná branka v baráži s Polskem zase rozhodla o naší neúčasti na mistrovství Evropy. Když přijde zranění, chce se končit. Házená mi ale dala kamarády na celý život, moc zážitků z cestování po celém světě, pohyb a uspokojení a dokonce i přítele. V reprezentaci panuje výborná nálada, jsme opravdové kamarádky a na hře je to snad vidět. Věřím, že na evropský šampionát postoupíme. Přijďte nás povzbudit.
