Dum spiro, spero - Dokud dýchám, doufám

Tak jako se házená neobejde bez rozhodčích, neobejde se ani bez novinářů. Ano, můžete podotknout, že novináře při samotné hře potřeba není, ale v dnešní době, kdy všichni chceme okamžitě po zápase číst o tom jak zápas probíhal, kdo z našich favoritů dominoval, nebo koho naopak zradila fyzička, je novinář součástí kruhu, který sport, v našem případě házenou, utváří. 
 
Jedním z lidí, kteří sportovní svět z řad novinářů utvářejí, je vyhledávaný a všemi oblíbený jindřichohradecký novinář Roman Pišný. 
 
 
"Jako člověk by měl být Roman vzorem pro spoustu dalších lidí. Přes všechny zdravotní patálie, se kterými se musí potýkat je neustále velmi aktivní, a to jak v pracovním tak "civilním" životě. Dokáže člověku vlít energii do žil a pokud je požádán o jakoukoli pomoc, nikdy neodmítne, ba naopak,  snaží se pomoci ještě více, než je potřeba," říká o Romanovi Pišném jindřichohradecká házenkářka Jitka Matoušková a pokračuje, " jako kamarád je Roman k nezaplacení. Vše je spojené s tím, jakým je uvnitř v sobě člověkem. Podrží, pomůže, nezná slovo "nejde", je na něho vždy spolehnutí. Řekla bych prostě kamarád do nepohody.  Pokud bych měla poodkrýt i jeho pracovní, novinářskou stránku, pak přirovnání nesmírně aktivní, se širokým záběrem, pracuje ve dne v noci, má obrovské pracovní nasazení a elán, jen z mála vystihuje, co vše Roman práci pro sport obětuje. Mnozí by mu mohli jeho pracovní nasazení závidět."
 
Roman, přezdívaný "Kulich" je celkově obdivuhodný člověk, který i přes všechny životní překážky nezůstal zatrpklý, postavil se osudu a dokazuje, že i s těžkým onemocněním se dá žít, pracovat a pomáhat ostatním lidem. Jak se Roman k práci pro sport dostal, nebo jaké nejen zdravotní problémy ho životem provázejí se dozvíte z rozhovoru, který pro fanošky HNB ochotně poskytl. 
 
 
Romane, jak jste se dostal k psaní článků o sportu? 
„To bych také rád věděl. Asi hodně raně, když jsem totiž projížděl knihovnu, tak jsem v jedné pohádkové knize nalezl svůj článek, kdy jsem pohádkové bytosti přirovnával k fotbalistům na mistrovství Evropy v Bělehradu. Muselo to tedy být už před tím, než jsem šel do školy. Uměl jsem číst i psát v pěti letech. Moje první kniha, jíž jsem přečetl, byl román Hraběnka de Charny od Alexandra Dumase staršího. Ve dvanácti letech jsem si sám v jediném exempláři vydal vlastní knihu o mistrovství světa ve fotbale. Vyšla v noci po finále. Druhý den jsem ji ukázal ve škole. Večer ji vzal táta do hospody, aby se pochlubil. Někdo mu ji vzal nebo na ni zapomněl. Články o sportu prostě píšu pořád, ale věnuji se i psaní ze sociální sféry a rád popisuji i společenské akce.“ 
 
Co pro Vás sport znamená?
„Sport je radost, jsou to emoce. Je to zábava, někdy boj, v němž ale když prohrajete, tak nic neztrácíte. Zápas třeba trvá tři hodiny, na jeho konci máte pocit štěstí z vítězství nebo zklamání z porážky, či radost z toho, že jsem si zaběhal, že jsem vzdoroval, zažil adrenalin. Avšak sport není život, jen k životu patří jako zpestření. Sport není sedmihodinová transplantace, kde o život jde. Takhle beru sport. Mám ho rád, ale není to hlavní.“
 
Osud k Vám nebyl zrovna přívětivý, ale Vy jste se s tím vyrovnal po svém. Připadáte mi jako životní optimista, je to tak? 
„Nikoliv optimista, kdo mě zná blíž, ten ví, že jsem bezbřehý pesimista, který všechny okolo připravuje na nejhorší, ale zároveň je i sebe přesvědčuje, že vše dopadne dobře. Myslím, že je to nejlepší recepis na to, abych předešel zklamání z čehokoliv. Člověka aspoň takhle nic negativního nepřekvapí.“
 
Pokud se mohu zeptat, jaká nemoc Vás připoutala na invalidní vozík?
„Nazývá se Beckerova muskulární dystrofie. Organismus při tomto postižení postupně ochabuje, svalstvo ztrácí výkonnost. Sval je i srdce, plíce pracují nedostatečně. Žádná sranda.“
 
Budu dost osobní, povíte mi něco o Vaší nemoci a o tom, co Vám zdravotně nejvíce komplikuje život?
„Vždy jsem byl samostatný, až ješitně jsem odmítal pomoc druhých, naopak jsem každému pomáhal. Nyní si o pomoc musím říct, což neumím. A nikdy se to nenaučím. Jsem naivní, protože si o lidech myslím, že mají sami udělat, co vidí druhým na očích.“
 
Asi všichni víme, jak je to u nás se zdravotnictvím a sociální podporou státu. Zeptám se asi hloupě, ale i tak se zeptám. Je něco, co by Vám usnadnilo život, ale pojišťovna ani sociální dávky na to nepřispívají?
„To nemá cenu vyjmenovávat. Ono často stačí, abych si takzvaně vydupal pomoc, na níž mám nárok, ale nějak na to nestačím. Raději si pomohu sám. Vozík jsem si předělal, aniž bych potřeboval pojišťovnu, i když už je třináct let starý a dle jejích předpisů už bych měl mít za rok třetí fungl nový. Spotřební materiál už také neřeším, dohady s monopolní firmou, co mně ho dodává, mi za to nestály. Jedna z jindřichohradeckých házenkářek mi v zahraničí sehnala auto, abych mohl být dopravován i s vozíkem, dodala mi formuláře k vyplnění, abych získal dávku na koupi automobilu. Jen mi chyběly síly na to, bojovat s nomenklaturou.“
 
S čím ve svém životě, krom zdraví, musíte ještě bojovat?
„S tím, že den má pouze čtyřiadvacet hodin.“
 
Přejděme teď k „obyčejnému“ životu. Co Vás dokáže opravdu naštvat?
„Lhostejnost. Avšak nejhorší ze všeho je přetvářka. Nemám rád plané sliby a nedodržení daného slova.“
 
A naopak potěšit?
„Dětská radost, toho si užívám. Nebo si rád povídám s lidmi, kteří nejsou povrchní. Miluji svoji ženu, její trpělivou výuku němčiny s žákem, jako jsem já. Mám rád podzim, kdy svěže fouká, slunce ještě umí zahřát a probleskuje méně hustým listovím. V těch paprscích přemítám nebo nemyslím na nic.“
 
Píšete o všech možných sportech, ze své zkušenosti vím, že nedokážu úplně vypnout a nemyslet na to, že je potřeba ještě napsat to, či ono. Jak to máte nastaveno Vy? Jak od sportu relaxujete?
„Mám od přírody zvláštní dar. Nepotřebuji budík k tomu, abych se probudil v tolik, kdy si umanu. Je to podivné, ale probudím se na minutu přesně. Stejně tak i usínám. Lehnu a spím. Stačí mi denně čtyři hodiny, kdy nevím o  světě. Probudím se s čistou hlavou, jsem jako rybička a začnu psát nebo dělat to, co jsem si předsevzal. Od sportu relaxuji psaním příběhů lidí, kteří se postavili na vzdor svým osudům. I to mě nabíjí.“
 
Který ze sportů máte nejraději, o kterém nejraději píšete?
„Je to zvláštní, ale já neznám odpověď na tuto otázku. Vlastně je to tak, že jakmile se objeví nějaká nová výzva v podobě sportu, o kterém jsem ještě nepsal, tak se těším jako malý kluk.“
 
 
Které sportovní odvětví nebo klub je pro Vás srdeční záležitostí?
„Musím uvést, že hokejbal. Jinak bych byl lynčován. Před jednadvaceti roky jsme v Jindřichově Hradci založili jednotu Olymp. Tehdy ve městě vzniklo asi třicet klubů, ale jen my jediní jsme přežili do současnosti. Je to srdeční záležitost.“
 
Na Jindřichohradecku a Třeboňsku jste velice vyhledávaným novinářem. Dokážete někomu říct ne?
„Kdyby jen v těchto dvou lokalitách. Máte pravdu v tom, že píšu o všem, pro všechny, všude.“
 
Jak vůbec psaní o sportu berete? Výdělečná činnost, koníček, krácení volného času ?
„Vezmu to po pořádku. Výdělečná činnost to v mém případě je, i když honoráře snad ani nestojí za řeč. Jsou to ovšem peníze, s nimiž už kalkuluji. Bez nich by to bylo ještě těžší, než to je teď. Koníček je to těch už čtyřicet let. Je skvělé, že mohu dělat to, co mě baví a zároveň pomáhá k ulehčení živobytí. Nejvíc ze všeho pak potěší taková slova, která jsem měl dnes ráno v poště, kde mě zdravil biker z Kunžaku, pochválil mi psaní a odkázal na národní šampionát v orientačním závodu horských kol, kde startoval. Chce, abych o tom něco napsal. Zase výzva, za niž jsem vděčný. Krácení volného času to není. Volný čas nemám.“
 
Jindřichohradecké házenkářky pro Vás uskutečnily benefici. Jaká byla?
„Mám ty naše holky moc rád. Vždy hrají až do konce, nezáleží, zda je stav smírný, vedou nebo ztrácejí deset branek. To se mi na nich líbí a bylo to tak vždycky. Na házenou jsem jezdil od nějakých osmi let za město. Do Otína na Bobelovku, pak do Třeboně, Žirovnice. V době, kdy začaly ženy hrát nejvyšší soutěž, komentoval jsem v televizi záznamy, dělal hlasatele i zapisovatele při domácích zápasech, najezdil kilometry s týmem po republice. Některé výjezdy byly doslova památné. Házenkářky se staly mými kamarádkami. Při ročním pobytu v nemocnici mě občas navštěvovaly. Tehdy mi před Vánoci přinesly osmnáct tisíc, nevím, zda to byla náhoda, ale byla to přesně částka, kterou jsem potřeboval, abych ji uhradil za pobyt ve špitále. Předloni jsem hned po Novém roce přijel na zápas proti Michalovcím a dostal jsem prasátko s pěti tisíci. A teď nevím, jestli holkám někdo prozradil, že mi shořela mašina na odsávání hlenu z plic a dva dny na to zkolaboval po čtyřech a půl letech počítač, protože udělaly benefici, při níž mi předaly deset tisíc korun zrovna v době, kdy se mi to zase moc hodilo. Nakonec mi sice počítač dlouhodobě propůjčilo, tedy darovalo, vydavatelství, pro které píšu a oprava přístroje bude chvíli trvat, ale za vše, co pro mne dělají, mým holkám moc, hrozně moc děkuji. Přiznávám, že jsem po předání peněz a potlesku diváků, tajně slzel a říkal si, že je dobře, že za mě dýchá ventilace. Nemohl bych totiž popadnout dech.“
 
 
Většinou se lidí ptám na jejich nesplněné sny. Vím, že Vy byste si jako první určitě přál zdraví, co by bylo na druhém a třetím místě?
„Na prvním místě zdraví pro moji ženu, je moc nemocná. A to i na druhém až miliontém.“
 
Nevím jaký máte pocit po přečtení tohoto rozhovoru vy, ten náš je smíšený. Roman je bezesporu moc fajn človíček, který ač sám prožívá nelehkou životní dráhu, pomáhá celému svému okolí. I když i tady musíme podotknout, že Romanovo okolí jsou vlastně stovky kilometrů, protože on dokáže i na velkou dálku  předat veliké množství pozitivní energie. Bohužel ani ta však nevyřeší všechny jeho  zdravotní problémy a tak je na nás ostatních, abychom nezavírali oči a alespoň částečně vrátili co od Romana každý týden dostáváme my, čtenáři. Proto také přicházíme s prosbou, která směřuje k vám všem házenkářům, házenkářkám, rozhodčím, vedoucím týmů a klubů. POKUD MÁTE I SEBEMENŠÍ MOŽNOST ROMANA FINANČNĚ PODPOŘIT (stačí i malá částka), PROSÍME UDĚLEJTE TO. Vám to neublíží a Romanovi to naopak velice pomůže a usnadní jeho boj s nepřízní osudu.
 
Název účtu: Roman Pišný
Bankovní ústav: Waldviertler Sparkasse AG Bank – filiálka J. Hradec
Číslo účtu: 3 0 0 1 1 6 5 9 0 0 / 7 9 4 0
Variabilní symbol: 7 0 0 3 1 1 1 5 0 0
 
Další informace o Romanovi a jeho pracovním i osobním životě najdete zde: www.ventilator.websnadno.cz/
 
Romane, děkujeme za rozhovor a za vše, co pro házenkářskou veřejnost děláte. Před Vámi nezbývá než smeknout a hluboce se uklonit.
 
Autor: HNB
          Osobní fotogalerie Romana Pišného