Dělejte sport pro tu činnost, ne pro cíl, nabádá uznávaný trenér Dušan Poloz

Slovenský národní tým má před sebou důležité zápasy I. fáze kvalifikace o postup na MS 2017 v Německu. Ještě před těmito důležitými zápasy nám trenér slovenského národního týmu Dušan Poloz poskytl obsáhlý rozhovor. 

Dušan Poloz se v loňské sezóně vrátil do země házené zaslíbené, Norska, aby zde v roli trenéra předával zkušenosti nejen dospělým házenkářům, ale také mládeži. 

Dušane, můžete našim fanouškům nastínit, jaké kluby se v současné době staly vaším domovem? 

Působím ve dvou klubech v jednom městě. Prvním z nich je Ski Handball, kde zastávám funkci koordinátora mládeže od 16 do 20 let. V tomto klubu mám na starosti přibližně čtyřicet dorostenců a juniorů. S mladší kategorií hrajeme soutěž staršího dorostu a junioři jsou součástí 3. nejvyšší mužské soutěže. Zajímavostí na těchto týmech je fakt, že máme v obou zastoupení pěti současných reprezentantů dané kategorie. Do dvou let bychom však chtěli mít v každé kategorii hráčů sedm.

Zmínil jste dva kluby, který je ten druhý? 

Druhým klubem je Follo HK, což je vlastně seniorský mateřský klub, do kterého se snažíme začleňovat hráče právě z těchto dorosteneckých a juniorských kategorií. 

Cílem klubu je tedy vychovávat své odchovance? 

Vlastně ano. V klubu máme pár individuálních cílů, ale prioritou zůstává mladší hráče začleňovat do mateřského klubu. Dalším z důležitých cílů, který mne hodně naplňuje, je především rozvíjet individuální herní i taktické mentální kvality hráčů, aby byli schopni nastoupit v A-týmu. 

Působíte tedy jako koordinátor mládeže a trenér A-týmu? 

Dá se to tak říci. Ve Follo HK mám na starosti obranu a spolupracuji s druhým trenérem, což je chorvatským trenérem Valter Perisa. Cílem tohoto družstva je do tří let obnovit kvalitu týmu a postoupit do nejvyšší soutěže tak, jak se mi to právě s tímto klubem podařilo před deseti lety.

Co Vás více naplňuje, práce s dospělými s vidinou postupu do první ligy anebo práce s mládeží? 

Ono je to oboustranné. Já jsem strašně rád, že jsem po několika letech působení v nejvyšších soutěžích a v tlaku, ať už jsem si jej dával já sám anebo ho na mě dávali jiní, vrátil k základnímu principu a filozofii, kterou jsem vždycky měl a trošku na ni v posledních letech zapomínal. Tou je rozvoj jednotlivce na hřišti! To mě teď naplňuje ze všeho nejvíc. To, že jsme na A-tým s chorvatským trenérem dva, nám dává větší možnost věnovat energii a specifikaci právě těm klukům, kteří chtějí být všichni reprezentanti. 

Dají se úspěchy, které jste měl v ČR anebo ještě před tím v Norsku, přelévat do současné práce nebo stavíte na něčem úplně novém? 

Je to tak půl na půl. Samozřejmě, že kluci rádi poslouchají historky z cesty evropským pohárem, kterou jsme prošli s Mostem, ale také jsem se musel vrátit o pár let zpět k tomu, když jsem studoval trenérskou licenci v Norsku a sám na sobě zjišťoval, proč vlastně mám být trenérem. 

Pro norské hráče jsou nejdůležitější zpětné vazby. Abych to vysvětlil, Norsko je specifické tím, že po každém tréninku za vámi stojí řada lidí, kteří chtějí vědět, jak trénink zvládli a kde udělali chybu, což se tady v Čechách moc nenosí. 

Kde se tedy bere ta zodpovědnost pracovat sám na sobě a neschovávat se za celek? 

Je to především tím, že každé dítě, co se v Norsku narodí, je minimálně do 15 let na palubovce. Kluci mají k házené ještě fotbal. Většina norských klubů je totiž orientována jak na fotbal, tak na házenou, ze které vlastně udělali zimní sport. 

Druhou věcí, která k sebezdokonalování a výchově hráčů hodně přispívá, je fakt, že jak kluby, tak federace kladou obrovský důraz na práci s hvězdnými hráči. Jejich jmen a popularity pak využívají k propagaci házené, ale ne jen před různými šampionáty, ale celoročně. Není týden, aby se v televizních pořadech typu "Snídaně s Novou" a jiných neobjevil někdo z házené. 

V neposlední řadě k popularizaci norské házené přispívá fakt zakládání házenkářských škol hvězdami, jako je například Heidi Loke, Kristián Kjelling anebo VictorTomas z Barcelony. Je však nutno podotknout, že se tyto hvězdy na chodu škol aktivně podílejí. 

Porovnávat českou a norskou házenou nejde, to víme všichni. Přesto se zeptám: Jakým směrem se má česká házená ve výchově mládeže dát, aby docílila alespoň desetinou toho, co je v Norsku naprosto běžnou a přirozenou věcí? 

To je ohraná písnička. Teorii všichni dobře známe. Řekl bych to asi takto:  Nehrajme na výsledky, chtějme každý zápas vyhrát, ne s těmi nejlepšími, ale se všemi! Je to sice strašně široký pojem, ale klíčovým je v tomto problému hlavně trenér, ten se musí naučit i v těžkých zápasech točit všechny hráče a nespoléhat na kvalitu jednotlivců! 

Tím se vlastně vracím k původní myšlence, rozvíjet individuální hráče. Celek, na kterém poté stavíme, musí být co nejširší. Tím, že dáváme příležitost všem, nestavíme na jednotlivcích, udržíme hráče u házené co možná nejdéle. Zjednodušeně řečeno, děti, které poctivě trénují, ale zápasy pak prosedí na lavičce, dlouho u házené neudržíme! Ve starších kategoriích je to tak, že z méně šikovných individualit se stávají třeba rozhodčí. Tak se postupně buduje házenkářská komunita, která je pravděpodobně nejpočetnější právě v Norsku. Důkazem je nedávno proběhlé mistrovství Norska veteránů, na kterém se pravidelně schází cca 2 500 házenkářů od 35 do 60 let. Úžasné na tom je právě to, že se po mistrovství, od prezidenta až po posledního rozhodčího, všichni sejdou na třech krásných banketech a společně tento házenkářský svátek, který není pouze pro vyvolené, završí. Právě tak se vytváří ta komunita, která drží pospolu!

Funguje v Norsku nadřazenost lepších klubů a jednotlivců k širokému okolí, nebo je to jen špatný fenomén Česka? 

Všude jsou problémy, nicméně v Norsku je společnost vychovávána trošku jinak, takže rozbrojů je tam méně. Problémy v komunikaci mezi svazem, který žádné finanční zvýhodnění klubům nenabízí, a kluby, jsou i v Norsku. Svazy logicky tolik peněz, aby uspokojily veškeré požadavky klubů, nemají a ani kluby tedy nemohou na svazech jen požadovat. Zde ale musím použít pojem KULTURA DIALOGU. V Norsku je to tak, že jsou schopni na každé úrovni spolu komunikovat a spolupracovat, to je bohužel to, co nám v Česku prozatím stále schází. HÁZENÁ JE STRAŠNĚ MALÝ SPORT A TÍM, ŽE MY SPOLU KOMUNIKOVAT A SPOLUPRACOVAT NEDOKÁŽEME, SI TENTO SPORT DĚLÁME JEŠTĚ MENŠÍM, což je obrovským problémem házené v České republice. 

Tím se vlastně dostáváme z norské házené k té české. Zeptám se zcela otevřeně. Z exekutivy ČSH bohužel odešla ikona české házené, Michal Barda, kterého si opravdu celá široká házenkářská veřejnost vážila nejen pro jeho zkušenosti, ale především pro férovost a přístup k lidem. Vy jste v nedávných volbách kandidoval na post, který právě Michal Barda zastával. Nabízí se tedy logická otázka, kdyby přišla konkrétní nabídka spojená s postem člena exekutivy s odpovědností za výchovu mládeže, přijmete ji? 

Já momentálně neznám přesný důvod toho, proč Michal Barda skončil. Musel bych to tedy nejprve probrat s ním osobně, nebo možná ne osobně, ale veřejně, aby se předešlo další spekulacím. Na druhou stranu bych ale v současné době určitě řekl ne, protože v nejbližších třech letech nemám v plánu se do České republiky pracovně vrátit. Je to spojeno s tím, co už jsem říkal, pro mě je v této chvíli prioritním cílem individuálně rozvíjet mládež v Norsku a s A-týmem postoupit do nejvyšší soutěže.

Říkáte, že chcete v dalších několika letech působit v Norsku. Každá vaše návštěva Čech se však neobejde bez přednášek, ukázkových hodin házené atd. Co v Česku v nejbližší době plánujete?

Se mnou je to v tomhle směru těžké. :-) Já nikdy možnost předávat zkušenosti neodmítnu, protože si myslím, že toho co mi házená dala je opravdu moc a tímto způsobem jí to chci nějak vrátit. Bohužel se teď do České republiky dřív než před Vánocemi nedostanu, ale hned jak přiletím, budu mít v Maloměřicích seminář moderního pojetí hry bez brankáře. 

Myslíte tím českou házenou, nebo jak tomu máme rozumět? 

Myslím házenou všeobecně. Já jsem se házenou nenaučil trénovat v Česku. Je pravdou, že jsem působil v několika klubech jako asistent a trenér, ale studovat a házenou se opravdu zabývat, jsem začal až v Norsku, kdy jsem rok seděl na každém tréninku Lavriku a dělal si poznámky k veškerým signálům a akcím. Teprve tam jsem pochopil, že trénování házené bude můj život.

Jaký je váš pohled do budoucna? 

Vždy jsem tvrdil, že po padesátce už trénovat nebudu, že si sednu někam do kanceláře.  Proto možná přišla i kandidatura do ČSH. Jak ale postupuje čas, rovnám si životní priority. V současné chvíli mám v hlavě myšlenku, že v budoucnu možná skončím s ženskou házenou a budu se věnovat jen mužské složce. Zda to někdy dotáhnu, nevím. :-)  Každopádně by mě v budoucnu bavilo trénovat některou z mužských složek v Čechách. 

Dnes už jste uznávaným profesionálem, co je podle vás lepší, trénovat muže nebo ženy? 

Já vlastně nevím, každá složka má svá specifika. Osobně na to koukám tak, že jsem prožil nádherné roky s Mostem, s českým i slovenským nároďákem. V podstatě to byl jeden úspěch za druhým, takže i když je se ženami mnohem náročnější práce, určitě nelituji. U mužů je to lehčí v tom, že stačí říct, co mají zahrát a oni to udělají. Pak už se rozebírají jen detaily. Problém nastane až ve chvíli, kdy něco skřípe a přichází zpětná vazba od hráčů. Chlapi jsou daleko tvrdší, náročnější a ostřejší. Když vám to jde a plavete na vlně tak je vše v pohodě, ale jakmile se vyskytne problém, je ta práce s chlapy mnohem náročnější a tvrdší. 

Co dělá trenér po prohraném zápase? 

Nevím co ostatní, ale já nespím. V hlavě se mi pořád dokola přetáčí všechny situace, které si sám v sobě vyhodnocuji. První co vždy řeším je sebekritika vůči mně samotnému. Pak situaci komunikuji s asistenty.  Čekám na impulzy od kolegů a dělám si z toho svůj vlastní názor, který následně prezentuji týmu. 

Se slovenskou reprezentací se vám před dvěma lety podařil senzační postup na šampionát, na který se čekalo dlouhých dvacet let. Teď před sebou máte důležitá předkvalifikační utkání o postup na MS. Jaké jsou šance? 

Řeknu to asi takhle, k úspěchu, který se nám před dvěma lety povedl, cítím velikou pokoru, ovšem je nutno dodat, že to nebyla úplně má zásluha. Spíše bych řekl, že jsem byl ve správný čas na správném místě. Přišel jsem tehdy k týmu, který byl velmi zkušený. Navíc se nám tenkrát podařilo do reprezentace znovu dostat Kateřinu Dubajovou, která nám v kvalifikaci obrovsky pomohla. 

Od té doby, i když jsme odehráli kvalitní zápasy, se nám dvakrát postoupit nepodařilo. Veřejně to nikde moc neprezentuji, ale my jsme tým obrovsky omladili. Z původní sestavy zůstaly tři, možná čtyři hráčky a tak byl potřeba nějaký čas na to, aby si vše sedlo. 

Už jsem to říkal do slovenských médií, nechci být žádný alibista, ale nebojím se říct, že jsem se v přípravě snažil do hráček dostat fakt, že jsme favoritem skupiny a máme na to postoupit z prvního místa. V předkvalifikaci je cíl tedy jasný - POSTOUPIT. 

Můžete v tuhle chvíli vypíchnout hráčky, na kterých je reprezentace postavena a které budou tím hnacím motorem? 

Mohu. V tom mát naprosto jasno. První z hráček je Lidka Jakubisková, která je už dá se říci legendou. Lidka si udržuje dlouhodobou výkonost v zahraničí, hraje německou Bundesligu a ligu mistrů. Druhým pilířem je Martina Školková, která je už osmým rokem ve francouzském Dijonu, jenž v nedávné době vede francouzskou ligu. 

Dáváte těmto klíčovým hráčkám prostor, aby v přípravě reprezentace učili ty mladší? 

Ano, ale holky jsou povahově zcela rozdílné, nicméně v rozhodujících chvílích nám vždy hodně pomohou. V kádru už bohužel nemáme Kačku Dubajovou, která dříve řídika kabinu a vše okolo.  Na její místo přišla  kapitánka tělem i duší Lucka Mikulčík. Do týmu se také vrací Andy Czanik, která byla společně s Luckou pomyslným srdcem týmu. Věřím, že i teď budou holky především po mentální stránce tahounem ve všech zápasech. 

Dá se tedy říci, že tým srdce má a postup by právě tím srdcem mohl vybojovat? 

Ano, přesně na to budeme vsázet. Kvalita hráček je samozřejmě na nějaké úrovni. Nechci být skeptický, mám ale trochu obavy, že Ukrajina je malinko dál než my.  Bohužel máme nevýhodu v tom, že současný mladý tým je nezkušený a není zvyklý hrát v roli favorita. 

Tím, že ale hrajeme v domácím prostředí a vsázíme na dobrý kolektiv, bychom to měli uhrát. Navíc jsme nic neponechali náhodě a na přípravu jsme opět přizvali specialistu na mentální koučink, Mariána Jelínka, který snad holky dostal do pohody. 

Vzkaz Dušana Poloze české házenkářské komunitě...

Bavte se sportem!!! Vše co děláte, musí být především o zábavě a radosti ze sportu samého. Bez radosti z toho co děláte, nikdy nikdo nikam nedojde. Pokud vás to opravdu nebaví, nemá cenu to dělat. Bez radosti, že se balón třepe v síti a bez emocí, které pustíte ven, házená nikdy nepůjde dopředu. 

Nefalšovaná radost je právě ten nejdůležitější krok k úspěchu. DĚLEJTE SPORT PRO TU ČINNOST, NE PRO CÍL. To, co vás vede k cíli je klička, přihrávka, střelba, akce... UKAŽTE EMOCE Z TOHO, ŽE SE BALÓN TŘEPE V SÍTI - UKAŽTE EMOCE Z TOHO, ŽE PRÁVĚ O TO VÁM ŠLO.... 

 

Zdroj: HNB

Foto: osobní archiv Dušana Poloze