Čtyři v jednom aneb jedna velká plzeňská házenkářská rodina

Kdyby Eduarda Basse nezlákal příběh z fotbalového ale házenkářského prostředí, určitě by místo o Klapzubově jedenáctce mohl napsat příběh o ženském týmu DHC SVŠ Plzeň. Nejde sice čistě o družstvo jedné rodiny, ta Galuškových zde ale jednoznačně převažuje. Jana, Dominika, Linda a Veronika Galuškovi, to jsou dámy, které můžete najít na soupisce tohoto druholigového týmu. Pod bedlivým dohledem svého dědečka a tatínka v jedné osobě, pana Karla Reicherta, se zde věnují sportu, který milují a plní si svůj sen, setkat se spolu v jednom týmu.

Chvíli mi trvalo, než jsem si holky přestal plést, a tak začnu od trenérky. Ta je jen jedna a je tedy nejmenší šance něco poplést. Jana Galušková, dcera pana Reicherta, maminka Lindy Galuškové a teta Dominiky Galuškové a Veroniky Galuškové (na úvodní fotografii zleva: Jana, Veronika, Dominika, Linda a Karel). S trénováním začala zhruba před 15 až 17 lety, když skončila se svým hraním a zjistila, že jí házená chybí. Věnovala se žákovským kategoriím až do té doby, než ji do týmu dorostla dcera a neteř Veronika. S těmi se rozhodla pokračovat dál přes dorost až k současnému týmu žen, a určitě udělala dobře. S holkama a celým týmem DHC SVŠ Plzeň mají za sebou mistrovský titul ve starších žačkách i v mladších dorostenkách, vč. vítězství v Československém poháru mladších dorostenek a druhého místa dorostenek starších.

Na otázku, co by mi prozradila na ostatní členy rodiny v týmu, mi Jana odpověděla tak pěkně a obsáhle, že nemá cenu nic dalšího dodávat, kdo jiný by je měl představit lépe.

„No prozradit něco na holky, to já moc ráda. Vezmu to od nejstarší – Domka je z nich, řekla bych, nejvíce svéhlavá. Je to ona, která se mnou bude diskutovat a oponovat mi, ale bude i makat, i když se úplně nedaří a já vím, že na hřišti odevzdá úplně všechno. Linda – pokud se sejdou všechny tři na hřišti, tak bude ona ta, která bude velet a ze své pozice rozehrávky srovná celé družstvo. I ona dokáže zabojovat, když se družstvu nedaří a vzít to na sebe, i když má třeba výron jako hrom. Veronika – ta je nejmladší a zároveň největší pohodář. Tu nerozhodíš ani když jí pošleš na poslední rozhodující sedmičku. Je to hráčka bez nervů. Musím říct, že každá z nich je úplně jiná, ale jako celek se skvěle doplňují a fungují na mrknutí oka mezi sebou. Všechny se od malička těšily až si spolu zahrají v jednom družstvu a je fajn, že si v podstatě nekonkurují. Verča je levák na pravé spojce, Domka pravák na levé spojce a Linda tomu velí z rozehrávky. Největší problém s nimi mají většinou zapisovatelé a ve spojení s mým jménem si hned taky myslí, že jsou všechny moje dcery. :-) Na lavičce mám jako asistenta svého tátu, který kromě dvou případů trénoval vždy jenom ženy a jak on sám říká, byl zvyklý z domova, kde jsme byly samé holky. Ono jsme vůbec taková praštěná rodina na házenou, já se ségrou jsme hrály, naši rodiče a manželé taky a děti také (s holkama ještě mí dva synové).“

Veronika

Veronika je nejmladší a o výhodách a nevýhodách společného působení v týmu má jasno: „Výhodou je určitě to, že mi pořád pomáhají, a že když si někdy něco zapomenu, tak mi to pomohou vyřešit, protože to se většinou stává jenom mně a máme naštěstí stejné velikosti. A nevýhodou je, že musím počkat, jaké oblečení na trénování na mne zbude ve skříni.“ :-)

Jaké to je, když je na lavičce Váš děda s maminkou resp. tetou?

Dominika: „Myslím, že teta je přísnější. Děda už je kliďas a jen tak něco ho nevytočí. Samozřejmě je znát, že jsme jejich – vždycky dostaneme víc vynadáno a omluvy na tréninku typu „bolí mě břicho“ moc nevycházejí.“

Linda: „Jistě, že je to tak trochu tlak, protože víme, že se musíme snažit co nejvíc, a to i za cenu, že víme, že pochvala našeho dědečka je něco, jako vyhrát mistrovský titul. J Málokdy se to podaří. J Ale stejně si myslím, že spíše přísnější je maminka, protože ta každý zápas prožívá a hraje s námi, prostě chce jako my vyhrát.“

Veronika dodává: „Děda je hodně přísný a v žádném případě nic neodpustí jen proto, že jsem vnučka. Naopak, je na nás náročnější.“

 

Co pro vás znamená nastupovat na hřiště se sestřenicí, sestřenicemi, sestrou...?

Dominika: „Vždy jsme si přály hrát spolu. A po dlouhém čekání se nám to podařilo. Myslím, že každá umíme něco jiného, a tak se skvěle doplňujeme. Ještě nám chybí dresy se jmény a bude to nejlepší.“ :-)

Linda: „Znamená to pro mě hodně, protože si pamatuji, jak jsme se o tom před pár lety bavily a těšily jsme se na to. Věděly jsme, že budeme sehrané za každé situace a myslím, že se nám to také daří.“

Veronika: „Já si toho moc váží, a nejvíc toho, že mne vždy podrží v každé situaci. A to nejen holky, ale i teta a děda.“

Házená se pro všechny stala osudnou a jak se shodují, je to prostě rodinná tradice. K tomu Linda dodává: „Začalo to u mého pradědy, který hrál volejbal a chtěl, aby to pokračovalo takhle v rodině dál, ale můj děda mu řekl, že je volejbal nudnej sport a nemůže nikomu přes tu síť dát... (pozn. red.: zde slovo „huba“ nahrazujeme souslovím „nemůže se nikoho ani dotknout“, abychom nebyli moc bulvární).. :-), a tak jsme se vrhli na házenou.“

Všechny tři sestřenice začaly s házenou kolem šestého roku, Dominice zbrzdil její nadějně rozjetou kariéru pád z koně, i tak se ale nemohla dočkat, až ji dorostou Linda s Veronikou a zahrají si spolu. Teď všechny tři řádně zatěžují svými góly konto soupeřů, např. v ligovém utkání proti Tachovu začátkem října jich daly dohromady 14 z 23 (Veronika 7, Dominika 6 a Linda jeden), nebo nedávno proti Turnovu opět 14 z 22 (Veronika 8 a Dominika s Lindou po 3).

Veronika, ač nejmladší, je nejlepší střelkyní týmu a současně je českou dorosteneckou reprezentantkou. Nedávno byla pozvána i na soustředění juniorského reprezentačního výběru.

Jaké to je v reprezentaci a jaké máš další plány?

„Plány určitě WHIL a reprezentace. V dorostenecké reprezentaci se mi líbí, je tam dobrá parta a fajn lidi. Stejné holky byly i teď na juniorce. Prožily jsme spolu kvalifikaci na ME a potom ME v Polsku, European Open ve Švédsku a hodně přípravných utkání a kempů.“

A tým WHIL už jsi si vyhlédla?

„Zatím jsem nad tím až tak konkrétně nepřemýšlela.“ :-)

Cílem DHC SVŠ Plzeň je v této sezóně postup do první ligy. Rozhovor s Veronikou jsme dopisovali v poměrně pozdních hodinách, a protože ho ukončila večerka od její maminky, zakončím tento článek s tou, která ho uvedla. Jaké to je, mít v družstvu, které trénujete, dceru, dvě neteře a vedle sebe na lavičce ještě tatínka, si přečtěte od Jany Galuškové, trenérky, maminky, tety a dcery z jedné velké házenkářské rodiny: „Mít v družstvu vlastní rodinu je podle mě docela těžké, protože svým způsobem musíš mít dvojí metr, co je u ostatních dobré, tak u těch vlastních to musí být super, abys je mohl pochválit a za zády neslyšel, že ty svoje prosazuješ, i když musím říct, že jsem měla vždy štěstí skoro na všechny rodiče a nikdy mi nic takového nevyčítali. :-) Má to i své výhody, nebo alespoň pro mne. Vím, že ty „svoje“ pošlu na hřiště, i když je něco bolí nebo ony říkají, že nemůžou, u těch „svých“ si to prostě mohu dovolit. No a mít vedle sebe tátu má taky své pro a proti. Někdy se samozřejmě neshodneme a dohadujeme se cestou domů i dlouho doma. Na druhou stranu s jeho takřka padesátiletou zkušeností si myslím, že lepšího učitele bych asi nenašla. Pro mne znamená házená jednoznačně radost, zábavu a adrenalin. Hodně to prožívám i za holky, a tak nebudu lhát, mám ráda, když holky vyhrají. Myslím všechny holky v týmu, protože ta parta, co se v posledních letech sešla, to jsou všechno moc fajn holky!“

Družstvo DHC SVŠ Plzeň je aktuálně v druhé lize – Čechy na prvním místě. Na tom, kde jsou a jak hrají se samozřejmě podílí celý tým, a tak nejen dámám Galuškovým, ale všem z družstva, přejeme, aby se jim i nadále dařilo a podařil se splnit postupový cíl. A protože to teď zde byla čistě dámská jízda, přejeme hodně zdraví, pevné nervy s nimi a hlavně ještě hodně radosti s házenou také dědečkovi, tatínkovi a asistentu trenérky, panu Karlu Reichertovi.

foto: fb profily a Andrea Schejbalová

Ostatní

Rodí se unikátní metodický web

Zcela ojedinělý projekt a to nejen v rámci České republiky, ale také v evropském potažmo celosvětovém měřítku, se poslední dva roky připravuje...

Český pohár mužů jde do osmifinále

Všech dvanáct extraligových týmů zvládlo 3. kolo Českého poháru a postoupilo do osmifinálové fáze. Z postupu mezi šestnáct nejlepších pohárových...

Jen mrtvá ryba plave s proudem

Po rozhovoru s technickým vedoucím reprezentace mužů Lukášem Pelikánem, pokračujeme v představování dalšího ze zástupců "reprezentační rodiny."...