Čtyři v jednom aneb jedna velká plzeňská házenkářská rodina

Kdyby Eduarda Basse nezlákal příběh z fotbalového ale házenkářského prostředí, určitě by místo o Klapzubově jedenáctce mohl napsat příběh o ženském týmu DHC SVŠ Plzeň. Nejde sice čistě o družstvo jedné rodiny, ta Galuškových zde ale jednoznačně převažuje. Jana, Dominika, Linda a Veronika Galuškovi, to jsou dámy, které můžete najít na soupisce tohoto druholigového týmu. Pod bedlivým dohledem svého dědečka a tatínka v jedné osobě, pana Karla Reicherta, se zde věnují sportu, který milují a plní si svůj sen, setkat se spolu v jednom týmu.

Chvíli mi trvalo, než jsem si holky přestal plést, a tak začnu od trenérky. Ta je jen jedna a je tedy nejmenší šance něco poplést. Jana Galušková, dcera pana Reicherta, maminka Lindy Galuškové a teta Dominiky Galuškové a Veroniky Galuškové (na úvodní fotografii zleva: Jana, Veronika, Dominika, Linda a Karel). S trénováním začala zhruba před 15 až 17 lety, když skončila se svým hraním a zjistila, že jí házená chybí. Věnovala se žákovským kategoriím až do té doby, než ji do týmu dorostla dcera a neteř Veronika. S těmi se rozhodla pokračovat dál přes dorost až k současnému týmu žen, a určitě udělala dobře. S holkama a celým týmem DHC SVŠ Plzeň mají za sebou mistrovský titul ve starších žačkách i v mladších dorostenkách, vč. vítězství v Československém poháru mladších dorostenek a druhého místa dorostenek starších.

Na otázku, co by mi prozradila na ostatní členy rodiny v týmu, mi Jana odpověděla tak pěkně a obsáhle, že nemá cenu nic dalšího dodávat, kdo jiný by je měl představit lépe.

„No prozradit něco na holky, to já moc ráda. Vezmu to od nejstarší – Domka je z nich, řekla bych, nejvíce svéhlavá. Je to ona, která se mnou bude diskutovat a oponovat mi, ale bude i makat, i když se úplně nedaří a já vím, že na hřišti odevzdá úplně všechno. Linda – pokud se sejdou všechny tři na hřišti, tak bude ona ta, která bude velet a ze své pozice rozehrávky srovná celé družstvo. I ona dokáže zabojovat, když se družstvu nedaří a vzít to na sebe, i když má třeba výron jako hrom. Veronika – ta je nejmladší a zároveň největší pohodář. Tu nerozhodíš ani když jí pošleš na poslední rozhodující sedmičku. Je to hráčka bez nervů. Musím říct, že každá z nich je úplně jiná, ale jako celek se skvěle doplňují a fungují na mrknutí oka mezi sebou. Všechny se od malička těšily až si spolu zahrají v jednom družstvu a je fajn, že si v podstatě nekonkurují. Verča je levák na pravé spojce, Domka pravák na levé spojce a Linda tomu velí z rozehrávky. Největší problém s nimi mají většinou zapisovatelé a ve spojení s mým jménem si hned taky myslí, že jsou všechny moje dcery. :-) Na lavičce mám jako asistenta svého tátu, který kromě dvou případů trénoval vždy jenom ženy a jak on sám říká, byl zvyklý z domova, kde jsme byly samé holky. Ono jsme vůbec taková praštěná rodina na házenou, já se ségrou jsme hrály, naši rodiče a manželé taky a děti také (s holkama ještě mí dva synové).“

Veronika

Veronika je nejmladší a o výhodách a nevýhodách společného působení v týmu má jasno: „Výhodou je určitě to, že mi pořád pomáhají, a že když si někdy něco zapomenu, tak mi to pomohou vyřešit, protože to se většinou stává jenom mně a máme naštěstí stejné velikosti. A nevýhodou je, že musím počkat, jaké oblečení na trénování na mne zbude ve skříni.“ :-)

Jaké to je, když je na lavičce Váš děda s maminkou resp. tetou?

Dominika: „Myslím, že teta je přísnější. Děda už je kliďas a jen tak něco ho nevytočí. Samozřejmě je znát, že jsme jejich – vždycky dostaneme víc vynadáno a omluvy na tréninku typu „bolí mě břicho“ moc nevycházejí.“

Linda: „Jistě, že je to tak trochu tlak, protože víme, že se musíme snažit co nejvíc, a to i za cenu, že víme, že pochvala našeho dědečka je něco, jako vyhrát mistrovský titul. J Málokdy se to podaří. J Ale stejně si myslím, že spíše přísnější je maminka, protože ta každý zápas prožívá a hraje s námi, prostě chce jako my vyhrát.“

Veronika dodává: „Děda je hodně přísný a v žádném případě nic neodpustí jen proto, že jsem vnučka. Naopak, je na nás náročnější.“

 

Co pro vás znamená nastupovat na hřiště se sestřenicí, sestřenicemi, sestrou...?

Dominika: „Vždy jsme si přály hrát spolu. A po dlouhém čekání se nám to podařilo. Myslím, že každá umíme něco jiného, a tak se skvěle doplňujeme. Ještě nám chybí dresy se jmény a bude to nejlepší.“ :-)

Linda: „Znamená to pro mě hodně, protože si pamatuji, jak jsme se o tom před pár lety bavily a těšily jsme se na to. Věděly jsme, že budeme sehrané za každé situace a myslím, že se nám to také daří.“

Veronika: „Já si toho moc váží, a nejvíc toho, že mne vždy podrží v každé situaci. A to nejen holky, ale i teta a děda.“

Házená se pro všechny stala osudnou a jak se shodují, je to prostě rodinná tradice. K tomu Linda dodává: „Začalo to u mého pradědy, který hrál volejbal a chtěl, aby to pokračovalo takhle v rodině dál, ale můj děda mu řekl, že je volejbal nudnej sport a nemůže nikomu přes tu síť dát... (pozn. red.: zde slovo „huba“ nahrazujeme souslovím „nemůže se nikoho ani dotknout“, abychom nebyli moc bulvární).. :-), a tak jsme se vrhli na házenou.“

Všechny tři sestřenice začaly s házenou kolem šestého roku, Dominice zbrzdil její nadějně rozjetou kariéru pád z koně, i tak se ale nemohla dočkat, až ji dorostou Linda s Veronikou a zahrají si spolu. Teď všechny tři řádně zatěžují svými góly konto soupeřů, např. v ligovém utkání proti Tachovu začátkem října jich daly dohromady 14 z 23 (Veronika 7, Dominika 6 a Linda jeden), nebo nedávno proti Turnovu opět 14 z 22 (Veronika 8 a Dominika s Lindou po 3).

Veronika, ač nejmladší, je nejlepší střelkyní týmu a současně je českou dorosteneckou reprezentantkou. Nedávno byla pozvána i na soustředění juniorského reprezentačního výběru.

Jaké to je v reprezentaci a jaké máš další plány?

„Plány určitě WHIL a reprezentace. V dorostenecké reprezentaci se mi líbí, je tam dobrá parta a fajn lidi. Stejné holky byly i teď na juniorce. Prožily jsme spolu kvalifikaci na ME a potom ME v Polsku, European Open ve Švédsku a hodně přípravných utkání a kempů.“

A tým WHIL už jsi si vyhlédla?

„Zatím jsem nad tím až tak konkrétně nepřemýšlela.“ :-)

Cílem DHC SVŠ Plzeň je v této sezóně postup do první ligy. Rozhovor s Veronikou jsme dopisovali v poměrně pozdních hodinách, a protože ho ukončila večerka od její maminky, zakončím tento článek s tou, která ho uvedla. Jaké to je, mít v družstvu, které trénujete, dceru, dvě neteře a vedle sebe na lavičce ještě tatínka, si přečtěte od Jany Galuškové, trenérky, maminky, tety a dcery z jedné velké házenkářské rodiny: „Mít v družstvu vlastní rodinu je podle mě docela těžké, protože svým způsobem musíš mít dvojí metr, co je u ostatních dobré, tak u těch vlastních to musí být super, abys je mohl pochválit a za zády neslyšel, že ty svoje prosazuješ, i když musím říct, že jsem měla vždy štěstí skoro na všechny rodiče a nikdy mi nic takového nevyčítali. :-) Má to i své výhody, nebo alespoň pro mne. Vím, že ty „svoje“ pošlu na hřiště, i když je něco bolí nebo ony říkají, že nemůžou, u těch „svých“ si to prostě mohu dovolit. No a mít vedle sebe tátu má taky své pro a proti. Někdy se samozřejmě neshodneme a dohadujeme se cestou domů i dlouho doma. Na druhou stranu s jeho takřka padesátiletou zkušeností si myslím, že lepšího učitele bych asi nenašla. Pro mne znamená házená jednoznačně radost, zábavu a adrenalin. Hodně to prožívám i za holky, a tak nebudu lhát, mám ráda, když holky vyhrají. Myslím všechny holky v týmu, protože ta parta, co se v posledních letech sešla, to jsou všechno moc fajn holky!“

Družstvo DHC SVŠ Plzeň je aktuálně v druhé lize – Čechy na prvním místě. Na tom, kde jsou a jak hrají se samozřejmě podílí celý tým, a tak nejen dámám Galuškovým, ale všem z družstva, přejeme, aby se jim i nadále dařilo a podařil se splnit postupový cíl. A protože to teď zde byla čistě dámská jízda, přejeme hodně zdraví, pevné nervy s nimi a hlavně ještě hodně radosti s házenou také dědečkovi, tatínkovi a asistentu trenérky, panu Karlu Reichertovi.

foto: fb profily a Andrea Schejbalová

Ostatní

HNB - Otázky, které vás zajímají ...

První dny roku 2017 máme za sebou. Stalo se už nepsanou tradicí, že se na sklonku roku, tentokrát tedy na začátku roku nového, zamýšlím nad...

Utkání hvězd 1. ligy buší na dveře ...

Třetí ročník házenkářské akce Utkání hvězd 1. ligy odstartuje již za několik málo dní, tedy přesněji 17. 12. 2016. Nejen samotnými házenkáři oblíbená...