Bojovnici Jitku Matouškovou sport baví i nadále

Hodně brzy, už v 16 letech, začala Jitka Matoušková hrát házenou mezi dospělými. V družstvu z Jindřichova Hradce byla symbolem bojovnosti, do zápasů dávala vždy vše. Závodně už nehraje, ale sport ji baví stále, nyní hlavně díky synu Vojtěchovi.

Kdy jste se k házené dostala?

Bylo to asi ve třetí třídě, kdy do školy přišel pan Jan Dvořák dělat nábor na házenou. Zkusila jsem ji a ještě asi rok jsem paralelně s ní ještě dělala basketbal. Pak definitivně dostala přednost.

Kdo vás trenérsky vedl?

První házenkářské krůčky byly pod vedením pana Dvořáka a pak se přidávali pánové Novák, Flutka a Šplíchal. Když mi bylo šestnáct roků, začala jsem hrát mezi ženami. S příchodem trenéra Michala Vopelky jsem byla do ženského družstva zařazena nastálo.

Takto brzy mezi ženami? To muselo být náročné.

Trénovala jsem čtyřikrát týdně, o víkendu pak byly dva zápasy. Jeden za ženy, druhý za dorostenky. Většinou se hrály v jediný den.

Všimli si vás také stavitelé reprezentačních týmů?

Do národního družstva jsem byla nominována už jako kadetka a zůstala v něm až do juniorského věku. Našimi kouči tehdy byli kupříkladu panové Gogol, Heřmánek, Krejčíř či Koutný.

Šlo skloubit studium se sportem?

Nechtěla jsem šidit házenou ani školu, obojí jsem dělala na sto procent. Na nějaké další aktivity mi nezbýval čas.

V Jindřichově Hradci se hrála interliga. Jaké to bylo?

Šlo se do ní pod vedením pana Havla. Moc krásně se na to vzpomíná, hned v první sezóně z toho bylo čtvrté místo. Dalšími ročníky nás z pozice trenérů provedli pánové Kumpán a Petržala.

Jaké byly vaše hlavní přednosti na hřišti?

O tom by asi nejlépe hovořili trenéři, pod nimiž jsem hrála. Myslím si ale, že mými přednostmi byly bojovnost a schopnost obětovat se pro tým.

A co nedostatky?

Určitě jsem byla až příliš impulzivní. Také jsem hodně remcala a stěžovala si při letní přípravě. Sice jsem se ji snažila neošidit, ale tu dřinu jsem tedy ráda neměla.

S bojovností přicházela zranění. Pamatuji si vaše modřiny. Vzpomenete si také?

Házená je tvrdý sport, který zranění přináší. Mně se také nevyhnula, aniž bych počítala výrony kotníků, naraženiny. Těmi nejhoršími byly poškozené kolenní chrupavky, zlomeniny čelisti, žebra, prstů na rukou. S palcem na pravačce jsem musela na operaci.

Jaké jsou vaše nejhezčí zážitky z házené?

Těch je mnoho, tím nejlepším je asi parta, která byla vždy výborná. S tou naší starou garniturou se vídáme, jsme v kontaktu. Scházíme se vždycky v prosinci, kdy pořádáme Házenkářské halali, letos se bude konat již poosmnácté. Dívčí a ženský kolektiv má svá specifika, což je všeobecně známo, avšak já mohu potvrdit, že házenkářky jsou fajn holky. Snad i týmová podstata tohoto sportu nás dokázala utužit a posílit pro život.

A co konkrétní úspěchy?

Účasti v reprezentačních výběrech a pak čtvrté místo v interlize. Znovu se ovšem vrátím k zážitkům spojených s házenou. Vzpomínky na postupy, na oslavy, na společné cestování jsou totiž doposavad stále v živé paměti.

Kdy jste s házenou skončila?

Jsou to přibližně tři roky. Předání štafety nové generaci bylo na pořadu dne. Nelituji tohoto kroku, odejít v pravý čas je umění.

Sledujete ji nadále?

Z hlediště a přes internet, když je možnost. V Jindřichově Hradci se házené zase blýská na lepší časy. Tým žen totiž postoupil do první ligy a dorostenky patří k nejlepším v republice.

Co vy a sport v současnosti?

Sportovní dění se snažím vnímat. Nejenom házenou, ale i další odvětví. Doma je hlavním tématem basketbal, syn Vojta se mu věnuje s velkým nadšením v jindřichohradeckém klubu Lions.  Zdá se, co jsem mohla vidět při přátelských zápasech, že možná nějaké sportovní geny podědil. Bojovnost mu nechybí a prokazuje i šikovnost, což mne moc těší.

Takže chodíte na basketbal i do ochozů?

Na zápasech mužů jsme v hledišti. Vojta je velký pozorovatel, sleduje hru jako celek. Pamatuje si střelce košů, počty bodů, faulů, výsledky. Připomíná chodící statistiku. Měl období, kdy znal jména všech hráčů nejvyšší soutěže i s čísly jejich dresů.

Jaké jsou vaše plány do budoucna?

Věnovat se Vojtovi, jeho zájmům a samozřejmě svému povolání, kde na Základní škole vyučuji angličtinu, němčinu a IT. Na sport nezanevřu, všem těm, kdo se mu věnují přeji hlavně zdraví a hodně elánu pro jejich snažení.

 

Autor: Roman Pišný / HNB

Foto: Osobní archiv Jitky Matouškové